Každý leden si připomínáme tragický konec dvou osobností, které se staly symbolem neústupného odporu proti kapitalismu, válce a militarismu. Rosa Luxemburg a Karl Liebknecht, zakladatelé Spartakovců, byli brutálně zavražděni pravicovými Freikorps za tichého souhlasu sociálně-demokratické vlády Německa. Jen několik týdnů po ukončení první světové války. Jejich smrt nebyla náhoda, byla cíleným odstraněním lidí, kteří zpochybňovali moc armády, státu a kapitálu.
Karl Liebknecht na počátku první světové války odmítl hlasovat proti válečným úvěrům a veřejně kritizoval militarismus jako nástroj kapitálu. “Náš hlavní nepřítel je doma!” prohlásil a myslel tím německé vládní vrstvy, které obětovaly miliony životů pro své ambice. Za své postoje skončil ve vězení.
Rosa Luxemburg, stejně jako Liebknecht, odsuzovala válku jako logický důsledek imperialismu a soutěže mocností, které si rozdělovaly svět. Věřila, že válka nikdy neslouží lidem, ale jen těm, kteří zbrojí a vládnou. Odmítala nacionalismus, který z dělníků uměle vytváří nepřátele.
Revoluční naděje
a strach vládnoucí třídy
V roce 1918 přišel kolaps německé monarchie, ale také vzpoura námořníků a vznik dělnických rad. Luxemburgová a Liebknecht viděli skvělou šanci na demokratizaci společnosti, ne diktaturu, ale samosprávu, rovnost a konec státu, který stojí nad lidmi místo toho, aby jim sloužil. Předchozí válečné zkušenosti ukázaly, že militarismus je páteří autoritářství a aby mohl skončit, je třeba změnit celý společenský systém. Proto byli vládnoucím elitám nebezpeční.
Spartakovské povstání muselo být zničeno a jeho vůdci umlčeni. Luxemburgová a Liebknecht byli dopadeni, mučeni a zavražděni, stejně jako spousta jejich soudruhů. Jejich těla měla zmizet, ale jejich myšlenky zůstaly a staly se symbolem toho, že militarismus chrání mocné a vraždí ty, kteří jej odhalují. Každý další konflikt jejich myšlenky podtvrzuje, protože války se vedou pro hranice, zdroje či zisky.
Proč si je připomínáme dnes?
Protože to, proti čemu bojovali, nezmizelo; rostoucí militarizace a zbrojní závody opět probíhají a většina států navyšuje zbrojní rozpočty víc, než ty sociální. Války, které se vedou kvůli pomyslným čarám na mapách a jiným nesmyslům, ale platí svými životy obyčejní lidé, zatímco mocní a jejich bližní jsou daleko od fronty.
V současné době, kdy jede státní propaganda na plné obrátky a objevují se různé bezpečnostní zákony, jsou nám jejich myšlenky obzvláště blízké. Zbrojní průmysl je opět jedním z nejvýnosnějších odvětví, stačí se kouknout na zisky miliardáře Strnada a jemu podobných šmejdů.
Je třeba se zeptat – kdo vydělává, když padají bomby? Rozhodně ne ti, kteří ve válkách umírají. Stejně jako v první světové válce platí, že militarismus není obrana života, ale investice do smrti.
Připomínání si smrti Luxemburgové a Liebknechta není nostalgie ani rituál, je to připomínka toho, že odpor není romantika, ale nutnost a také to, že militarismus nemá poslední slovo.
“Válka uvolňuje – zároveň s reakčními silami kapitalistického světa – plodné síly sociální revoluce,
které kvasí v jejích hlubinách.”
(Rosa Luxemburg)
A proto volám:
Smrt kapitalismu,
všechnu moc radám !!!
