Čelí delším trestům odnětí svobody a většímu nepřátelství veřejnosti. Nová skupina odpůrců vojenské služby z přesvědčení trvá na tom, že odmítnutí vojenské služby je morální povinností i aktem naděje.
V polovině července pochodovalo několik desítek mladých židovských izraelských aktivistů ulicemi Tel Avivu, aby protestovali proti probíhající genocidě v Gaze. Demonstrace skončila na náměstí Habima v centru města, kde 10 účastníků, kteří obdrželi povolávací rozkazy do armády, je zapálilo a veřejně prohlásilo, že odmítají nastoupit do služby.
Tento čin vyvolal bouřlivou reakci na izraelských sociálních sítích a spustil vlnu soukromých zpráv – některé podporující, jiné nepřátelské – spolu s výzvami k násilí (vůči odpíračům) ze strany pravicových stránek.
„Lidé mě kontaktovali každý den poté, co jsme spálili povolávák,“ řekla v rozhovoru pro +972 devatenáctiletá Yona Roseman, jedna z účastnic akce. „Nevím, jestli to samo o sobě může přinést změnu, ale když bude o jednoho vojáka účastnícího se genocidy méně, je to pozitivní krok.“
Roseman je jednou ze sedmi mladých Izraelců/ek, kteří byli v srpnu uvězněni za odmítnutí vojenské služby na protest proti izraelské genocidě a okupaci. Podle sítě odpůrců vojenské služby Mesarvot se jedná o nejvyšší počet osob uvězněných současně od zahájení činnosti této skupiny v roce 2016. Jejich tresty se pohybují od 20 do 45 dnů, po jejichž uplynutí budou pravděpodobně znovu předvoláni a budou si muset odpykat několik dalších trestů odnětí svobody, než budou oficiálně zproštěni služby.
Od začátku války bylo celkem 17 mladých Izraelců uvězněno za veřejné odmítnutí vojenské služby. Prvním z nich byl Tal Mitnik, který byl uvězněn na dobu 185 dnů. Dalším byl Itamar Greenberg, který byl zadržován téměř 200 dnů, což je nejdelší trest pro odpůrce vojenské služby z důvodu svědomí za více než deset let. Jejich případy naznačují zpřísnění postoje armády; podle Mesarvotu se zdá, že armáda opustila svou dosavadní politiku propouštění odpůrců po 120 dnech a prodloužené tresty odnětí svobody se staly novou normou.
Zatímco odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí je mezi povolanými teenagery v izraelské společnosti stále vzácné, izraelský útok na Gazu vyvolal širší vlnu odmítnutí mezi záložníky, kteří již absolvovali povinnou vojenskou službu. Více než 300 z nich požádalo o podporu hnutí Yesh Gvul (hebrejsky „Existuje hranice“), většina z nich byla povolána do služby v Gaze.
„Na rozdíl od první libanonské války a [první a druhé] intifády je pro tuto vlnu [odmítání] charakteristické to, že tehdy se jednalo o selektivní odmítání – byli to ti, kteří odmítli jít do Libanonu nebo na Západní břeh. (Ale neměli problém sloužit na území Izraele, pozn. překl.)“ vysvětlil Ishai Menuchin, předseda Yesh Gvul. „Nyní se však jedná o odmítání, které ve většině případů znamená neochotu sloužit v armádě vůbec.“
Na rozdíl od odpůrců základní vojenské služby se armáda obecně rozhoduje propustit odmítající záložníky během krátké doby nebo se s nimi dohodne jinak. Z 300 záložníků podporovaných organizací Yesh Gvul čelili soudu pouze čtyři.
„Rozhodnutí odmítnout je dnes mnohem jednodušší“
17. srpna, v den, kdy Roseman oznámila své odmítnutí, se před náborovou kanceláří v jejím rodném městě Haifa shromáždilo asi 150 demonstrantů. Roseman, která byla sama šestkrát zatčena při palestinských demonstracích v Haifě, sledovala, jak policie protest rychle prohlásila za nelegální a jak to běžně dělá při pro-palestinských protiválečných shromážděních ve městě, násilně zatkla 10 lidí.
„Skutečné uvědomění si rozsahu ničení, které náš stát způsobuje, utrpení, které způsobuje těm, nad kterými má moc, vyžaduje odpovídající jednání,“ řekla davu předtím, než byl protest ukončen. „Pokud vidíte rozsah zvěrstev a považujete se za morální lidi, nemůžete pokračovat v životě jako dosud, navzdory ceně, ať už sociální, nebo právní.“
Roseman se poprvé rozhodla odmítnout na začátku roku 2023, když se účastnila týdenních demonstrací proti snahám vlády oslabit soudnictví. V té době pochodovala s „blokem proti okupaci“, malou skupinou, která trvala na propojení tématu soudní reformy s pokračující okupací palestinských území Izraelem – často k nelibosti organizátorů hlavního proudu protestů. Byla také jednou z 230 mladých lidí, kteří několik týdnů před 7. říjnem podepsali dopis „Mládež proti diktatuře“ a zavázali se, že „odmítnou vstoupit do armády, dokud nebude zajištěna demokracie pro všechny, kteří žijí v jurisdikci izraelské vlády“.
„Myslím, že rozhodnutí odmítnout je dnes mnohem jednodušší,“ řekla Roseman. „Není třeba ani filozofovat o militarismu a poslušnosti, protože dochází k genocidě a je jasné, že se nepřihlásíte do armády, která genocidu páchá.“
Roseman, která se již intenzivně zapojila do společných aktivistických akcí s Palestinci – poskytovala „ochrannou přítomnost“ v palestinských venkovských komunitách na Západním břehu proti násilí osadníků a armády a účastnila se demonstrací proti genocidě v Haifě – řekla, že její osobní vztahy s palestinskými aktivisty jen posílily její rozhodnutí odmítnout. „Pokud chcete být partnerem Palestinců, nemůžete vstoupit do armády, která je zabíjí,“ řekla. „Jsou to lidé, které znáte, jejichž domy jsou ničeny nebo kteří jsou zabíjeni.“
Její solidarita s Palestinci podle jejích slov také odhalila limity snahy o reformu systému zevnitř. „Byly chvíle, kdy na mě voják hodil omračující granát, zadržel mě, nebo kdy jsem viděla vojáky bourat domy, ve kterých jsem spala – domy palestinských aktivistů. To opravdu změní váš pohled na věc, vaše pochopení, že to není „moje“ armáda, že armáda je proti mně.“
Mimo aktivistické kruhy mělo její rozhodnutí odmítnout službu osobní následky. „Někteří spolužáci se kvůli tomu se mnou přestali stýkat. Kvůli potížím souvisejícím s mým odmítnutím jsem předčasně ukončila svůj roční studijní pobyt,“ vysvětlila. Její rodina, dodala, „mě jako svou dceru podpořila, ale nebylo to rozhodnutí, které by schvalovala.“
Na rozdíl od většiny odpíračů v izraelských vojenských věznicích tráví Roseman většinu dne v samovazbě. Jako transsexuální vězeňkyně je podle armádních předpisů propouštěna ven pouze na krátké přestávky jako poslední v řadě – stejné zacházení zažila i další transsexuální odpíračka vojenské služby Ella Keidar Greenberg, a to na začátku tohoto roku.
„Je pro mě důležité zdůraznit, zejména poté, co jsem byla po svém zatčení při protestech ponižována, že postoj státu k queer lidem je liberální a progresivní pouze za určitých podmínek,“ řekla. „V okamžiku, kdy nesplňujete národní standard, jsou vám vaše práva odebrána.“
„Nedostali jsme se sem náhodou“
31. července, několik týdnů před uvězněním Roseman, byli dva 18letí Izraelci – Ayana Gerstmann a Yuval Peleg – odsouzeni k 30, respektive 20 dnům vězení za odmítnutí nastoupit do armády. Gerstmann byla mezitím propuštěna, zatímco Peleg dostal dalších 30 dní. Pokud lze soudit podle nedávných případů, pravděpodobně ho čekají ještě čtyři nebo pět dalších trestů, než bude propuštěn.
„Jsem tu, abych odmítl účastnit se genocidy a vyslal vzkaz všem, kteří jsou ochotni poslouchat: dokud genocida pokračuje, nemůžeme žít v míru a bezpečí,“ prohlásil Peleg před vstupem do vězení.
Peleg, který vyrůstal v liberální sionistické rodině ve středostavovském městě Kfar Saba, popsal své rozhodnutí odmítnout službu jako nedávno učiněné. „Nikdy jsme [doma] nemluvili o odmítnutí. Hodně jsme mluvili o Bibim [Netanjahuovi] a trochu o okupaci,“ řekl v společném rozhovoru s Gerstmann před jejich uvězněním.
Pro Pelega bylo sledování neizraelských online médií v prvních dnech války zlomovým bodem. „Dalo mi to pohled, který jsem během svého dospívání neměl,“ řekl. „V určitém okamžiku mi došlo, že izraelská armáda není morální, ochraňující a dobrá armáda, jak jsem si myslel.“
Jak válka postupovala a rozsah izraelského útoku na Gazu se stal zřetelnějším, „bylo relativně snadné se rozhodnout, že nenarukuji,“ řekl. Odmítnutí mu také poskytlo příležitost vyjádřit nesouhlas. „V této zemi není téměř žádné místo, kde by se dalo takové věci říkat.“
Pro Gerstmann, která vyrůstala v telavivském předměstí Ramat Gan, bylo rozhodnutí odmítnout výsledkem dlouholetého zvažování. „V páté třídě jsme dostali školní úkol napsat o místech v Jeruzalémě k Jeruzalémskému dni. Mělo to vzbudit vlastenecké city, ale u mě to mělo opačný účinek,“ vzpomíná…
Ačkoli se o okupaci často mluvilo u ní doma, do té chvíle se s ní nikdy skutečně nesetkala. „Máma mi navrhla, abych se podívala na webové stránky B’Tselem a přečetla si něco o východním Jeruzalémě pro školní projekt,“ řekla +972. „To bylo poprvé, co jsem viděla, co se tam děje. Byla jsem šokovaná.“
V izraelském vzdělávacím systému, dodala, „se o východním Jeruzalémě vždy mluví pouze v kontextu ‚sjednocení‘ města a chválí se válka [z roku 1967], během níž bylo město dobyto. Najednou jsem byla konfrontována s tím, kolik nespravedlnosti a utrpení to s sebou přineslo.“
V 16 letech se rozhodla, že do armády nenarukuje. „Řekla jsem kamarádce, že chci získat výjimku z důvodu duševního zdraví, protože jsem proti okupaci,“ řekla. Její kamarádka ji vyzvala: „Pokud jsou to tvé přesvědčení, proč se za nimi nepostavíš a neřekneš to? Proč se schováváš za lži?“
„V tu chvíli mi to došlo,“ vzpomíná. „Uvědomila jsem si, že má pravdu – že musím své odmítnutí jasně a veřejně vyjádřit.“
Stejně jako Roseman a Peleg, i Gerstmann měla pocit, že po začátku války v Gaze a zintenzivnění izraelských útoků na palestinský lid se odmítnutí stalo nevyhnutelným. „Je mnohem jasnější, že odmítnutí je správná věc, že nesmíte spolupracovat s tím, co armáda v Gaze dělá,“ řekla.
Gerstmann a Peleg doufají, že jejich odmítnutí vysílá vzkaz všem vojákům vysílaným do Gazy: máte na výběr. „Celá léta jsme byli vedeni k přesvědčení, že se musíte přihlásit do armády a že to nelze zpochybnit. Ale to, co nyní vidíme v Gaze, je červená čára, která dokazuje, že rozhodně na výběr máte.“
„Dosáhli jsme úrovně násilí a ničení, jakou jsme v historii této země ještě nikdy nezažili,“ řekl Peleg. „Izrael se už nikdy nevrátí do stavu, v jakém byl 6. října 2023. Je jasné, že se nacházíme uprostřed probíhající genocidy. Tváří v tvář této situaci se tomu bráníme.“
Pro Pelega bylo důležité zdůraznit, že izraelská kampaň na zničení Gazy nevznikla z ničeho nic. „Nedostali jsme se sem náhodou,“ vysvětlil. „Izrael vždy vykazoval prvky okupace, fašismu a rasismu vůči Palestincům – samozřejmě od roku 1967, ale i když se vrátíme zpět k Nakbě. Není překvapivé, že jsme se dostali do situace, kdy dochází k genocidě Palestinců.“
Překlad článku Orena Ziva o IDF refusenicích z izraelského časopisu +972, přeložil Libor Liebermann
