Výraz „refusenik“ původně označoval sovětské Židy, kterým úřady neumožnily emigraci do Izraele, později, na přelomu tisíciletí, se tak začali označovat odpírači vojenské služby. V hebrejštině se též používá slovo „sarvanim“ se stejným významem.
B.N. žije v ČR a kvůli zdejšímu politickému klimatu si přeje vystupovat pouze pod iniciálami. Vojenskou službu odepřela v roce 2000.
Foto: ilustrační, izraelští refusenici
——
Ahoj, mohla by ses na úvod krátce představit?
Je mi 43 let. Narodila jsem se v USA. Můj otec pocházel z české židovské rodiny a moje matka se narodila na Ukrajině. Oba vyrostli v Izraeli a emigrovali do Ameriky. Nebyli věřící. Když mi byly 4 roky, přijela jsem s matkou zpět do Izraele poté, co můj otec zemřel.
V kolika letech jsi začala vnímat, že tě v 18ti bude čekat odvod?
Když vyrůstáš v Izraeli, lidé ti říkají věci jako: „V uniformě budeš tak krásná“ a „Až se přihlásíš do armády, tak…“, takže ti je už od raného dětství jasné, kam tvůj život směřuje. Myslím, že jsem si to naplno uvědomila ve čtrnácti letech…a tehdy jsem také začala plánovat svůj útěk.
Tím útěkem myslíš odmítnutí odvodu a armády, nebo jsi již tehdy chtěla utéct ze země?
Obojí.
Co byla ta poslední kapka, když jsi se napevno rozhodla, že nenarukuješ?
Od mládí mě odpuzovalo všechno, co souvisí s armádou. V Izraeli se už ve škole cvičí na armádu v předmětu, kterému říkají „gadna“. Vždycky jsem se tomu vyhýbala. Je to jeden z faktorů, které zachránily mou psychiku a mozek před vymytím. Částečně to bylo i tím, že jsem věděla, že prarodiče byli uprchlíky a nikdo jiný než Izrael je nechtěl přijmout. Věděla jsem, že moji prarodiče si nepřáli jít do Izraele; šli tam protože je Austrálie nechtěla přijmout. Myslím, že si uvědomili, stejně jako mnoho jiných, že by to pro ně bylo materiálně nevýhodné a možná i nebezpečné…
Moje česká babička nebyla židovka, ale vyrůstala v židovském dětském domově v Praze. Měla pocit, že ji sionistická mládežnická organizace přiměla k emigraci pod falešnými sliby. Hlavně v tom smyslu, že mládeži nedali najevo, jak finančně těžké to bude. Tenkrát nebylo v Palestině dost jídla a lidé měli příděly. Hebrejsky se toto období nazývá t´kufat ha cena, tedy období přídělového hospodářství.
Jsem také neurodivergentní a rozpory a lži v sionismu mi prostě bily do očí mnohem víc.
Existuje několik způsobů, jak moje neurodivergence ovlivnila svoje vnímání sionismu:
1. Sionisté ti nelžou. Říkají pravdu: že ta země byla násilím odebrána „Arabům“. Co ale zároveň dělají, je to, že na tebe emocionálně tlačí, abys se kvůli tomu necítil špatně nebo to nekritizoval. Neurodivergentní lidé jsou vůči takovému tlaku méně náchylní a citlivěji vnímají disonanci. („Říkají mi, že udělali něco hrozného, ale přitom se usmívají… proč?“),
2. Jako neurodivergentní člověk tak jako tak méně zapadáš do skupin. Jsi na to zvyklý, že stojíš mimo ně.
3. Věděla jsem, že by se mi v armádě nedařilo. Mám podezření, že i kdybych chtěla, nevydržela bych tam déle než jeden den, protože pro mě bylo těžké řídit se pokyny, které mi nedávaly smysl.
Pod jakými záminkami se ti dařilo ,,gadně“ vyhýbat? Jak se k tvé absenci stavěla škola?
Tím, že jsem věděla, že o tom nemůžu s nikým vést diskuzi, jsem tam prostě nešla. Chodila jsem za školu a vymýšlela si různé výmluvy a nemoci. Do osmnácti jsem se moc nevyjadřovala k tomu, co si myslím, spíš jsem si dělala to, co mi zrovna vyhovovalo. Na vysvědčení jsem měla špatnou známku z chování, ale bylo mi to docela jedno… Pak, když jsem se chtěla dostat na gympl v USA v šestnácti, podařilo se mi tu známku smazat a napsat tam něco jiného, protože tehdy bylo všechno ještě psané rukou.
Jak na tvé rozhodnutí odmítnout vojenskou službu zareagovala rodina a kamarádi? A co spolužáci a učitelé?
Špatně. Reakce byly špatné od všech. Moje matka se mě snažila přesvědčit, abych narukovala, a když viděla, že to nebude fungovat, řekla: „tak možná by bylo nejlepší, kdybys opustila zemi…“ Pamatuji si, jak jedna učitelka říkala rodičům, když jsme se s ní viděli na ulici, že při mé výchově selhali. Možná ještě zajímavější je, že jsem teď, po 26 letech, dostala zprávu od příbuzné v USA, ve které napsala, že jsem zrádce, protože jsem nešla do armády, a že můj syn taky nepůjde, takže jsme oba zrádci (můj syn je stále dítě).
Nehledala jsi podporu od nějaké odpíračské organizace? Dnes existuje Mesarvot, ale existovaly vůbec v té době nějaké podobné organizace?
Nehledala jsem, vlastně jsem ani neznala nikoho jiného, kdo by nenarukoval. Měla jsem jednoho strejdu, který – i když šel na vojnu – se později stal antisionistou a říkalo se o něm, že se zbláznil. Lidé na něj kouleli očima, že má divné nápady v hlavě a nakonec se ztratil někde po světě. Asi je pravda, že ten strejda měl docela krutý život, jako každý, kdo se postavil proti sionismu. Jsem moc ráda, že se o tom teď vede diskuze, že sionismus je jako sekta, ale je třeba si uvědomit, že po desetiletí každý, kdo se tomu postavil, za to draze zaplatil a žil osaměle.
Můžeš nám popsat, jak vypadal den, kdy jsi odmítla narukovat? Jak jsi se cítila? Jak reagovali vojáci u odvodu? Počítala jsi s tím, že půjdeš do vězení?
Měla jsem před sebou dvě možnosti: jít ke Komisi pro svědomí jako „odpíračka z důvodu svědomí“, anebo dostat modrou knížku s tím, že jsem blázen (jiné možnosti byly se stát ultraortodoxní věřící, nebo se do té komunity vdát – což bych asi nedokázala). Když jsem ten den šla na odvodní místo, řekla jsem jim, že jsem odpíračka z důvodu svědomí, a oni mě poslali k vojenskému psychiatrovi.
Netrvala jsem na tom, že půjdu před Komisi, protože jsem si nedělala žádné iluze, že by mě poslouchali, nebo že by se o tom, že by mě zprostili služby, někdo dozvěděl a nějak by mu to pomohlo. Nebylo to jako dneska – byla jsem na to sama.
Nakonec mi přišel dopis, ve kterém bylo napsáno, že jsem mentálně retardovaná. Takže v Izraeli jsem oficiálně vedená jako postižená.
Postižená, která dokáže najít nový život v cizí zemi a skvěle zvládnout místní jazyk? No, hlavně, že jsi nemusela rukovat.
Hele, když ti to takhle vyprávím celé, mám pocit, že starší Češi by k tomu měli mít předpodklady, aby tomu porozuměli, sami měli… takovej systém, povinnou službu. Ale když člověk vyroste v Izraeli, ani ho nenapadne, že je něco společného mezi totalitou a Izraelem… lidé jsou bohatí, cestují…
Češi si to z většiny nedokážou připustit, pochopit, proč by někdo odmítl sloužit v IDF.
Ano, bylo to tak. I oni si mysleli, že se mnou asi něco není v pořádku.
Takže nakonec oficiálním důvodem tvého zproštění služby byl zdravotní stav, na odmítnutí z důvodu svědomí armáda dále nebrala zřetel?
Ano, tehdy ještě odpírání nebyl fenomén a nijak je to neohrožovalo, tak si mě označili za blázna a tím to skončilo
Jak reagovali lidé v tvém okolí, když jsi tedy byla oficiálně zproštěna služby ze zdravotních důvodů? Neobviňovali tě z podvodu?
Nikdo to nebral tak, že by to byl podvod. Většina mých kamarádů tehdy byla u rozvědky a spíš se to chápalo tak, že jsem přišla o důležité životní zkušenosti. Ve skutečnosti za tím ale byla realita, ve které si oni zajistili práci v high-tech sektoru a já ne. V hebrejštině existuje výraz „smysluplná služba“ (sherut mashma’uti). Každý chce mít smysluplnou službu, ale ve skutečnosti ti zajišťuje společenský status v civilním životě. Jen jednou jsem měla opravdu upřímnou konverzaci s kamarádem. Byli jsme sami a on mi řekl: „Není v pořádku, že já to musím dělat a ty ne.“ Řekla jsem mu: „Nemusíš.“
A on zareagoval jak?
Už je to přes dvacet let zpátky, takže si to přesně nevybavuji, ale v podstatě říkal, že musí…že je to jeho povinnost. Měla jsem dost podobných rozhovorů… vždycky tvrdí, že Izrael přestane existovat, pokud lidé nebudou rukovat.
Co jsi tedy měla v plánu dělat po zproštění služby? Hledala sis zaměstnání, nebo jsi chtěla dále studovat?
Neměla jsem žádný konkrétní plán. Jela jsem do Slovinska a žila jsem tam v komunitě v lese. Bylo to krásné. Pak jsem se vrátila a snažila se najít si práci. Jediný, kdo mě vzal, byl Palestinec v hotelu. Pracovaly jsme tam čtyři židovské holky a patnáct arabských kluků. Byl to fajn zážitek, ale předtím mě hodněkrát odmítli zaměstnat. Říkali mi, že když je mi 19, proč nejsem v armádě.
Pak jsem šla studovat Blízký východ a archeologii v Haifě. Ilan Pappé tam tehdy ještě učil a byl mým profesorem..ale moc mi to tam nešlo se společností, bez armádní zkušenosti. Mám z té doby spoustu zážitků… moje poslední chvíle v Izraeli. Často na ně myslím. Třeba jsem měla přítele a jeho sestra byla sniperka a popisovala, jak střílela lidi na egyptské hranici. Byla jsem v šoku a pohádali jsme se kvůli tomu. Milovala jsem ho, ale nedokázala jsem pochopit jeho hodnoty.
A jak jsi dostala nápad přestěhovat se zrovna do ČR, země, známé svým vřelým vztahem k Izraeli?
Žila jsem v Británii a jedna jazyková škola v Plzni mi nabídla práci (lhali, žádná práce neexistovala), a tak jsem se rozhodla přijet. Těšila jsem se na návrat do země svých předků. Upřímně řečeno, zpočátku jsem o izraelsko-českých vztazích moc nepřemýšlela. Filosemitismus, se kterým jsem se setkala, mi byl nepříjemný, ano. Češi si myslí, že Židé jsou chytří, vyvolení nebo já nevím co, ale zároveň nenávidí každou jinou menšinu, zejména muslimy… to mě okamžitě odradilo.
Zpočátku jsem se ale filosemitismem nechala trochu oklamat i já. Nechápala jsem, že český vztah k Židům je performativní: nikdo v této zemi nepřijal odpovědnost za to, jak bylo se židy zacházeno. Češi si za každou cenu udržují narativ oběti a nijak se nevyrovnali se svou vlastní účastí na etnických čistkách ani s oportunistickým zabíráním židovského majetku. A samozřejmě, po 16 letech tady ti můžu říct, že čím víc se integruješ, tím nepříjemnější to je, protože společnost opravdu poznáš zblízka…a je hluboce, nestydatě rasistická. Mám kolegyni, která vypadala úplně šokovaně, když jsem řekla, že jsem Židovka. Je pro mě srdcervoucí, že tohle je důsledek holokaustu: tak nevědomá, předsudečná společnost.
Ano. Mnoho Čechů si svou nekritickou podporou Státu Izrael kompenzuje (třeba i nevědomky) nevyrovnanost s antisemitskou historií vlastního národa. A nejde jen o zabírání majetku během či po válce, ale třeba i o pogrom v Holešově v roce 1918, Hilsneriádu a podobně. Občas si vzpomenu na rčení, že láska a nenávist k sobě mají neskutečně blízko.
Jak to ale bylo s tou plzeňskou jazykovkou, která slíbila práci, když žádnou neměla?
Jazykovky lákaly učitele s příslibem práce, ale když ti učitelé přijeli do Česka, zjistili, že žádná práce ve skutečnosti neexistuje, nebyla zajištěna. Navíc byli ubytováni v hotelu, který vlastnil otec majitelky jazykovky, takže nakonec ještě dlužili peníze jazykovce. Vůbec celý ten TEFL (výuka angličtiny jako cizího jazyka) byznys v Česku je do velké míry založený na vykořisťování cizinců… a dost možná to tak funguje dodnes…
Zvažuješ někdy, že by ses do Izraele vrátila?
Myslíš tam žít? Ne. Nemám tam vůbec co pohledávat. I lidé s mírnějšími názory než já se odstěhovávají…
Je něco, co bys chtěla vzkázat českým a slovenským čtenářům tohoto rozhovoru?
Ráda bych jim řekla, aby se usilovně zasazovali o spravedlivou, nerasistickou společnost tady, protože to je skutečné poučení z holokaustu. To je jediné, co by reflektovalo fakt, že my, Židé, jsme z Evropy téměř zmizeli.
Evropa často vzdává holocaustu symbolickou úctu, ale stále se potýká s hlubokými problémy rasismu. Skutečným poučením z holocaustu by mělo být právě to, že budeme tyto problémy otevřeně řešit a snažit se vytvořit spravedlivější společnost.
Všechny památníky holocaustu a Stolpersteiny zůstávají jen prázdnými gesty, pokud v České republice lidé stále otevřeně mluví o vyhlazení Romů…a to jsem sama mnohokrát slyšela.
