Antiautoritářský feminismus – jak v anarchistické, tak v marxistické tradici – byl od svých počátků úzce spojen s důsledným antimilitarismem. Nešlo o morální pacifismus ani o odmítání násilí jako takového, ale o kritiku války jako strukturální součásti státu, kapitalismu a patriarchátu.
Válka nebyla chápána jako selhání politiky, nýbrž jako jeden z jejích základních nástrojů. Tato tradice je dnes znovu aktuální. V části levicového a feministického prostředí se totiž prosazují postoje, které – často ve jménu solidarity – legitimizují militarizaci, podporu armádních struktur či dokonce sbírky na výzbroj. Cílem tohoto článku není zpochybňovat solidaritu s oběťmi válek, ale kriticky konfrontovat tyto postoje s teoretickým odkazem antiautoritářských feministek.
Jednou z nejvýraznějších postav anarchistického feminismu byla Emma Goldmanová. Válku chápala jako nástroj státu, jehož prostřednictvím jsou pracující nuceni k poslušnosti a vzájemnému zabíjení. Jeden z jejích nejznámějších citátů jasně vyjadřuje její postoj. „Já budu mluvit proti válce tak dlouho, dokud mi můj hlas vydrží, teď i během války. Tisíckrát bych raději zemřela voláním na lidi, aby odmítli být poslušní, odmítli vojenskou službu, odmítli vraždit své bratry, než bych měla dát svůj hlas při ospravedlnění války, kromě jediné války všech národů proti jejich despotům a vykořisťovatelům – sociální revoluce.“
Goldmanová důsledně rozlišovala mezi válkami států a bojem za emancipaci zdola. Podpora jakékoli státní války pro ni znamenala posilování represivních struktur, které se nevyhnutelně obracejí i proti ženám.
Antimilitarismus nebyl výhradně anarchistickým tématem. Silnou kritiku války formulovaly i marxistky stojící mimo autoritářskou a bolševickou tradici. Rosa Luxemburgová, která sama sebe nikdy neprohlásila za feministku a byla důslednou bojovnicí proti militarismu, se stala velkou inspirací. Rovnoprávnost byla podle ní neopomenutelná podmínka ženské ekonomické emancipace. Prohlásila: „Mnoho neotesaných mužů a buržoazní občanský zákoník předpokládá, že kdo vydělává na večeři, vede domácnost. … Historie rodiny je vskutku historií ženského otroctví.“ Tedy, ženy potřebují stejný plat, práci a sociální podporu pro rodinu.
Raya Dunayevskaya, zakladatelka marxistického humanismu, spojovala kritiku války s kritikou státní moci jako takové. Odmítala jak západní kapitalismus, tak tzv. socialistické státy, které podle ní pouze reprodukovaly státní kapitalismus s jeho militaristickou logikou. Válka zde nepředstavovala výjimku, ale vyústění systému založeného na hierarchii a odcizení. Feministky spojené s teorií sociální reprodukce, včetně Selmy James, upozorňovaly, že válka nezasahuje pouze bojiště, ale i každodenní život. Militarismus znamená další zátěž pro sféru reprodukce: nárůst neplacené práce, rozpad komunit a přesměrování zdrojů od péče k destrukci.
Anarchistické feministky odmítaly válku jako neoddělitelnou součást státu. Stát bez armády neexistuje a armáda bez disciplíny těl a myslí nemůže fungovat. Vedle Goldmanové lze zmínit například Voltairine de Cleyre, která upozorňovala, že militarismus funguje jako škola poslušnosti – tedy jako mechanismus reprodukující patriarchální vztahy. Z této perspektivy vycházela podpora odmítání vojenské služby, dezercí a mezinárodní solidarity zdola, nikoli solidarity mezi státy.
Současné debaty často staví podporu vojenských struktur do role jediné možné solidarity s oběťmi válek. Antiautoritářská feministická tradice však klade jinou otázku: jaké společenské vztahy jsou touto podporou posilovány? Podpora výzbroje a armád nevyhnutelně přispívá k posilování státní moci, nacionalismu a militarizace společnosti. To neznamená odmítnutí solidarity jako takové, ale důraz na formy pomoci, které nejsou založeny na logice války – podporu civilistů, uprchlíků, dezertérů a protiválečných iniciativ.
Antiautoritářské marxistické i anarchistické feministky zanechaly jasný odkaz: válka není nástrojem emancipace. Militarismus posiluje struktury, proti nimž feminismus dlouhodobě bojuje – stát, kapitál a patriarchální disciplínu.
V době, kdy se i v levicovém prostředí válka stále častěji legitimizuje jazykem solidarity, má smysl se k tomuto odkazu vracet. Připomíná, že skutečná emancipace nezačíná u zbraní, ale u odmítnutí poslušnosti a mezinárodní solidarity zdola.
„DNES NENÍ MÍR A NIKDY NEBUDE MÍR, POKUD JEDEN
VLÁDNE DRUHÉMU!“ Voltairine de Cleyre
