17.listopad nám každý rok servírují jako „svátek svobody“. Ve skutečnosti je to den, kdy má společnost spolknout pohádku o tom, že kapitalismus přinesl mír a demokracii. Jenže pravda je přesně opačná: kapitalismus stojí na válce, fašizaci a poslušnosti. A po roce 1989 nám byl vrácen v té nejtvrdší podobě.
Pod leskem oficiálních ceremoniálů se skrývá něco jiného: realita systému, který stojí na nerovnosti, vykořisťování a především na válce jako své motorické síle.
Válka není chybný krok. Je to základní mechanismus kapitalismu: válka ničí, aby mohl znovu stavět; zabíjí, aby průmysl vydělával; vytváří nepřátele, aby zakryla vlastní chudobu.
Listopad 1989 nebyl vítězstvím lidí. Byl to nástup systému, který okamžitě rozmetal sociální jistoty, prodal veřejný majetek a udělal z práce zboží. O tomhle se v oficiálních projevech nemluví.
Moderní válečná ekonomika není výjimečný stav — je to normální režim kapitalismu v 21. století. A Česká republika je jeho součástí: exporty zbraní, militarizace společnosti, závody ve zbrojení, normalizace “humanitárních bomb”, závislost na NATO.
V jedné ruce má reklamu na „svobodu“, v druhé ruce má policejní pendrek a rozpočet na armádu. Když se dnes mluví o odkazu 17. listopadu, je dobré si připomenout, že demonstranti v roce 1989 nestáli na Národní třídě proto, aby jednou české fabriky vyráběly munici pro války na opačné straně světa.
To vše je logickým pokračováním kapitalistické transformace po roce 1989. Když kapitalismus praská ve švech, vždy vytáhne stejnou kartu: fašizaci. Je iluzí vidět fašismus jen jako okrajovou politickou sílu. Fašismus je vždy nástroj kapitalismu v krizi — nástroj, který odvádí pozornost, vytváří nepřítele a disciplinuje společnost.
Fašismus není návratem do minulosti, ale aktualizací kapitalistické strategie přežití. V době klimatické katastrofy, sociálního rozkladu a mezinárodního zbrojení je to pro tento systém užitečnější nástroj než skutečná demokracie.
17.listopad bychom si neměli připomínat jako státní mýtus, ale jako den odporu proti násilí v jakékoli podobě — proti diktatuře, proti policejní brutalitě a proti válce, která drží současný systém pohromadě.
Odkaz odvahy z roku 1939 i 1989 nezachováme vzpomínkami, ale akcí:
tím, že budeme odmítat válku jako ekonomický mechanismus, fašismus jako politickou metodu a kapitalismus jako systém, který vždy znovu generuje oba.
