Jmenuji se Daniela Schultz, je mi 19 let a vyrůstal jsem v liberální domácnosti v Tel Avivu. Většinu svého dospívání jsem se politicky angažovala v mládežnické skupině Yesh Atid – kde jsem si osvojila základní přesvědčení, že IDF je nejmorálnější armáda na světě a že všechny její činy jsou oprávněné. V 16 letech jsem začal studovat ve smíšené izraelsko-palestinské internátní škole. Útlak, kterému byli vystaveni moji palestinští spolužáci, mi odhalil lež světonázoru, ve kterém jsem vyrůstala, a uvědomila jsem si, že uniforma, o které jsem věřila, že chrání všechny – od řeky k moři, byla ve skutečnosti pro mé spolužáky největší hrozbou a symbolem jejich pokračujícího útlaku. Proto jsem se rozhodla odmítnout.
Moje odmítnutí není hrdinský čin. Neodmítám proto, že věřím, že můj individuální čin změní realitu, a nemyslím si, že by si moje rozhodnutí jako Izraelce zasloužila ústřední pozornost v diskusi o osvobození Palestinců. Odmítám, protože je to ta nejlidštější věc, kterou lze udělat. Tváří v tvář hladovějícím dětem, násilně vykořeněným vesnicím a civilistům posílaným do mučících táborů – není jiná možnost.
Izraelská společnost jako celek hraje roli v utváření hrozné reality palestinského lidu. Není „složitá“, neexistují „výjimky z pravidla“ a řeči o nevině či morálce jednotlivců ve společnosti, jejíž celou podstatou je krveprolití a rasová nadřazenost, jsou irelevantní.
Vnitroizraelský diskurz vždy podmiňoval svobodu palestinského lidu – dokonce i jeho právo na existenci – svým dopadem na izraelskou bezpečnost. Od pravice, která prohlašuje, že bezpečnost dosáhne pouze okupací a výstavbou osad, až po sionisticko-levicovou rétoriku hlásající „bezpečnost přinese pouze mír!“. Odpor Palestinců vůči jejich útlaku a kolonizovanému statusu je vždy vnímán jako boj o zmíněnou bezpečnost a je následován akty pomsty, páchanými státem Izrael a slepě podporovanými izraelskou společností. V Gaze, na Západním břehu Jordánu a ve vnitrozemí Izrael a jeho občané vnucují palestinskému lidu noční můru, zatímco mainstreamový izraelský názor je, že každý takový krok je „bezpečnostní nutnost“.
Země, jejíž bezpečnost vyžaduje vyhlazení jiného národa, nemá právo na bezpečnost. Národ, který se rozhodne spáchat holocaust na jiném národu, nemá právo na sebeurčení. Politický kolektiv, který se rozhodne vyhladit jiný národ, nemá právo na existenci.
Izraelci se zbraněmi nenesou výhradní odpovědnost za útlak palestinského lidu. Je pravda, že jsou to oni, kdo masakruje, hladoví, popravuje, kolonizuje, potlačuje, čistí a vyhlazuje celé čtvrti, města a obyvatelstvo. Je pravda, že bez nich by k holocaustu v Gaze nemohlo dojít a oni jsou přímo vinni zločiny proti lidskosti. Ale ti v uniformách by nebyli schopni zločinů takového rozsahu bez jednoznačné podpory izraelské občanské společnosti. Po 77 letech okupace a dvou letech genocidy v Gaze izraelská společnost stále korunuje své vojáky za hrdiny. Místo toho, abychom vrahy ostrakizovali, je oslavujeme, vzdáváme jim hold a dáváme jim zelenou za jejich návrat k životu jako údajně normativních civilistů.
Genocida v Gaze si vybrala svou daň i na izraelské společnosti – ale místo toho, aby se proti ní postavily, se občanské nevládní organizace snažily s tím vyrovnat. Podporovaly rodiny záložníků, renovovaly kryty a civilní operační sály, to vše s cílem minimalizovat cenu, kterou Izraelci za genocidu platí. Místo občanské neposlušnosti jsme vytvořili občanskou páteř. Místo odporu vůči genocidě si kritici vlády stěžují na efektivitu řízení „války“. Místo aby odmítli narukovat, předhánějí se v počtu dnů záložní služby. Opozice a protestní skupiny prohlašují „ne v našem jménu“ a současně vzdávají hold IDF a jejím bojovníkům.
Od podpisu dohody o příměří ji Izrael porušil desítkykrát. Přestože mi snížení každodenního zabíjení přináší obrovskou úlevu, pohled na děti umírající hladem, celé vesnice násilně vykořeněné a civilisty posílané do mučících táborů se nezastavil. Tatáž dohoda, která byla od začátku navržena tak, aby uklidnila Izrael a USA – přímé pachatele genocidy, je neustále porušována. Tato dohoda neměla zlepšit situaci obyvatel Gazy a v jádru má jediný cíl – udržet izraelskou nadřazenost za cenu palestinské krve.
Společnost schopná těchto činů je nemocná. Po celém světě vidíme supervelmoci, které „brání“ své vymyšlené zájmy nepřiměřenou silou a vražednými armádami. Militarismus a normalizace vstřebání armády do občanské společnosti činí tyto společnosti násilnějšími a způsobují nenapravitelné škody jejich lidské struktuře. Jejich národnost slouží jako záminka k utlačování a ničení jiných národů a jako příčina krvavých válek. Stát Izrael a sionistická myšlenka, která je jeho základem, jsou příkladem téhož sadistického národního šovinismu. Všechny jeho instituce, od IDF až po Úřad pro přírodu a parky, sužuje vražda a krvežíznivost. Tato pohroma nepramení z genocidy v Gaze, ale ze 77 let okupace a apartheidu jako hlavní ideologie. Izraelská společnost nemá šanci na rehabilitaci, dokud je sionismus jejím neoddělitelným principem.
