15.října 1959 byl v Mnichově zabit
Stepan Bandera, vůdce ukrajinského nacionalistického hnutí OUN a spolupracovníka nacistického Německa, není jen historickou událostí. Je připomínkou, kam až může dojít nacionalismus, když se z boje za svobodu stane boj za „čistotu národa“. Bandera a jeho stoupenci nesou odpovědnost za pogromy na Židy, masakry Poláků, vraždění civilistů na Volyni i v Haliči – a také za zabíjení Čechů, kteří tehdy žili na západní Ukrajině.
Čeští osadníci, učitelé a dělníci, kteří v meziválečném období žili v těchto oblastech, se stali oběťmi stejné nenávisti – byli vražděni jen proto, že nepatřili k „pravému národu“. Tento zločin, často opomíjený, je součástí širšího obrazu: nacionalismus vždy potřebuje nepřítele, ať už je to Žid, Polák, Rom, Rus nebo Čech.
Antimilitarismus a antifašismus se proti tomu staví nejen odmítnutím války, ale i odmítnutím idejí, které válku živí – víry v národní nadřazenost, v hrdinství se zbraní v ruce, v ospravedlnění násilí jménem státu či „národa“.
Dnes, kdy se Bandera opět oslavuje jako „bojovník za nezávislost“, je třeba říct jasně: svobodu nelze budovat na krvi pracujících lidí a národnostní nenávisti. Kdo povyšuje národ nad člověka, ztrácí lidskost.
Skutečná památka obětí banderovského teroru je odpor vůči nacionalismu, militarismu a fašismu – a boj za svět, kde žádný národ nebude vraždit ve jménu vlasti.
