Jmenuji se Ayana Gerstmann, je mi 18 let a podle izraelského zákona musím nastoupit do armády. Rozhodla jsem se, že to odmítnu, protože mi to velí moje morální zásady. Rozhodla jsem se podle toho jednat.
Vyrůstala jsem v rodině, která často zmiňovala morální selhání, které je spojeno s vojenskou službou. V mladém věku jsem však plně nechápala, co vlastně to morální selhání vojenské služby, o kterém moje matka často mluvila, vlastně je. Neměla jsem tušení, co se kolem mě děje – co jsou to území a co je to okupace. Vzpomínám si, že ve 4. třídě jsem se zúčastnila školní oslavy Dne Jeruzaléma – tančila jsem, zpívala a recitovala nacionalistické texty, aniž bych si dokázala představit, že by mohlo být něco špatného na radostné oslavě toho, co nám bylo prezentováno jako „Sjednocení Jeruzaléma – věčného hlavního města“.
O rok později, v páté třídě, byla moje politická neznalost rozbita na kusy. V dnech před Jeruzalémským dnem jsme dostali za úkol vypracovat referát o významných místech v Jeruzalémě. Dnes mi je jasné, že cílem tohoto úkolu bylo posílit moje nacionalistické sklony, ale výsledek byl opačný. Četla jsem o východním Jeruzalémě a poprvé jsem se s ním seznámila tak, jak byl popsán na webových stránkách B’Tselem. Najednou mi došlo, co se skrývalo za oslavami národní hrdosti, kterých jsem se rok předtím účastnila – okupace a útlak. Najednou jsem si uvědomila hluboké utrpení milionů lidí, o kterých jsem předtím ani nevěděla, že existují, a jejichž svoboda je den za dnem, hodinu za hodinou, potlačována okupačním režimem.
Od té chvíle ve mně rostlo přesvědčení, že nemohu být součástí vojenského systému, který prosazuje okupační režim a svou politikou činí život Palestinců nesnesitelným. Nechci být součástí systému, který rutinně vyhání celé komunity, zabíjí nevinné lidi a umožňuje osadníkům zabírat jejich půdu.
Od 7. října toto přesvědčení dosáhlo svého vrcholu kvůli akcím armády v Gaze. Od začátku války byly zabity desítky tisíc žen a dětí a stovky tisíc lidí byly vyhnány ze svých domovů a dnes žijí v uprchlických táborech, zbaveny své důstojnosti a hladovějící. Tato humanitární katastrofa je výsledkem akcí armády, výsledkem války, která trvá již téměř dva roky a již dávno ztratila své cíle. Dva roky vidím krveprolití jako výsledek beznadějné války z pomsty. Vidím desítky tisíc dětí z Gazy, které se rodí a vyrůstají v nekonečné beznaději, ve smrti a ničení, které tvoří nekonečný kruh nenávisti, pomsty a vražd. Vidím stovky mladých lidí mého věku, kteří jsou zabíjeni, protože je stát posílá, aby tento kruh udržovali. Vidím válku, která životy rukojmí jen ohrožuje. A nemohu mlčet tváří v tvář těmto věcem.
Nemohu mlčet ve společnosti, kterou ovládlo mlčení. Nemám to privilegium mlčet, když vím, že všichni kolem mě už dlouho mlčí. Izraelská společnost je svědkem okupace už šest desetiletí a zavírá před ní oči. Izraelská společnost je svědkem zabíjení dětí v Gaze při bombardováních a zavírá před tím oči. Izraelská společnost je svědkem nejhorších morálních zvěrstev páchaných armádou a rozhodla se mlčet. Izraelská společnost není připravena uznat zvěrstva, která její armáda páchá na nevinných lidech, protože lidé vědí, že jakmile to udělají, nebudou schopni se vyrovnat s pocitem viny. A místo toho, aby se odvolávala na svou morálku a postavila se proti zvěrstvům, izraelská společnost umlčuje každý náznak své nemorálnosti, ospravedlňuje vše, co nelze umlčet, a označuje jakýkoli odpor proti válce za zlo, ze strachu, že pokud se odváží podívat se pravdě do očí, označí sama sebe za zlo.
Během války nesčetněkrát slýchám frázi „v Gaze nejsou žádní nevinní“ a jsem pobouřena. Slyším, jak se tato fráze stává čím dál tím více běžnou. Vidím lidi, kteří upřímně věří, že ani ty nejmladší děti v Gaze nejsou nevinné, a proto jim nebude prokázána žádná milost. K tomu chci říci: dítě je vždy nevinné! Protože je mi jasné, že i já jsem jako dítě byla nevinná, když jsem se účastnila oslav Dne Jeruzaléma. Nemohla jsem se rozhodnout jinak, když jsem předčítala nacionalistické texty, které mi bylo řečeno, abych četla, a přitom jsem zcela ignorovala utrpení Palestinců, o kterém jsem nevěděla. Nevědomé dítě nemůže činit vlastní rozhodnutí, a proto je nevinné.
Ale teď, když jsem dospělá, moje nevinnost už není bezpodmínečná. Proto vím, že pokud se rozhodnu mlčet, když vím o utrpení, které armáda způsobuje milionům lidí, budu se podílet na zločinu. Dnes vím, že nemohu mlčet tváří v tvář utrpení. Nemohu mlčet tváří v tvář zabíjení a ničení. A dnes vím, že vstup do armády je horší než mlčení: je to spolupráce se systémem, který ubližuje milionům lidí. Proto to odmítám, a to hlasitě. Nebudu spolupracovat a nebudu součástí mlčení, které umožňuje páchání nejhorších zvěrstev mým jménem.
Jako občanka této země jasně říkám: zničení Gazy – ne mým jménem! Okupace – ne mým jménem! Odmítám mlčet v naději, že můj hlas otevře oči ostatním ve společnosti a pomůže jim uvědomit si, co se děje jejich jménem, že přestanou mlčet.
