Ve středověkých ulicích Skopje, města na soutoku řek a kultur, psala první světová válka krvavé kapitoly, na které dodnes padá prach zapomnění. Jednou z těchto kapitol byly popravy českých a slovenských vojáků, kteří odmítli dál bojovat za cizí zájmy.
V letech 1917–1918 bylo v okolí Skopje zaznamenáno několik případů poprav dezertérů z rakousko-uherské armády. Jednalo se především o vojáky, kteří dezertovali z jednotek dislokovaných na makedonské frontě a pokoušeli se přejít na stranu Spojenců.
Popravy v tichosti
Popravy byly vykonávány bez veřejného oznámení, v tichosti vojenských dvorů, často přímo v kasárnách nebo na okraji města. Podle pamětí některých legionářů a útržků z vojenských zpráv šlo převážně o jednotlivce nebo malé skupinky.
Obviněni z dezerce, vlastizrady nebo „pomoci nepříteli“. Odsouzeni polními soudy během několika hodin.
Známá jména:
- Josef Král (1893 – Litovel) – zmíněn v pamětech legionáře E. Mareše, popraven údajně v červenci 1918.
- Anton Mičuda (1895 – Trenčín) – údajně zajat s dalšími dvěma vojáky při pokusu přeběhnout k řeckým liniím.
- Václav Novotný (1892 – Písek) – zmíněn jako jeden z těch, kteří zmizeli po zatčení v okolí Skopje. Pravděpodobně popraven.
Další jména nejsou doložena.
Ticho, které křičí
Nikdo je nevítal jako hrdiny. Nikdo za nimi nestavěl pomníky. Jejich příběhy zůstaly zasuté pod nánosy oficiálních vojenských dějin, které glorifikovaly poslušnost a kázeň. Přitom právě oni byli těmi, kdo řekli NE zločinu války, a kteří za své „ne“ zaplatili životem.
Proč si je připomínat?
- Protože jejich odpor nebyl slabostí, ale silou.
- Protože byli součástí většího příběhu odporu obyčejných lidí proti válce, která nebyla jejich.
- Protože militarismus si jejich smrt nepřipomíná – ale my ano.