Ve stínu hor a ruin srbského města Vranje se odehrála další z mnoha tragédií Velké války, o nichž se nemluví. Zatímco svět znal krvavé fronty u Verdunu a Piavy, zapomenuté popravy dezertérů na Balkáně zůstaly pohřbeny v tichu archivů a zapomnění. Byly to popravy těch, kteří odmítli dál bojovat v nesmyslné válce
Příběh popravy Slováků z 71. pěšího pluku
Podle dostupných pramenů došlo v létě 1918 ve Vranji (jižní Srbsko) k popravě nejméně šesti slovenských vojáků, příslušníků 71. pěšího pluku. Tito muži dezertovali z jednotky, která byla vysílána na další zbytečné operace proti srbským partyzánům a Spojencům.
Jejich zločinem bylo odmítnout dál bojovat. Byli dopadeni během pokusu dostat se do neutrálních zón nebo k postupujícím Spojencům. Bylo to léto 1918, měsíc před zhroucením monarchie, měsíc před tím, než se celá ta vražedná mašinérie zhroutila.
Známá jména:
- Juraj Ondruš (1894 – Turzovka) – zatčen na cestě k řecké hranici.
- Milan Michalec (1896 – Liptovský Mikuláš) – člen skupiny dezertérů, popraven u Vranje.
- Ján Kocúr (1893 – Ružomberok) – vzpomenut v pamětech legionářů, údajně popraven v červenci 1918.
- František Bílek (1891 – Uherské Hradiště) – zmiňován v českých pamětech jako oběť poprav v jižním Srbsku.
Ostatní jména nejsou dochována, archivní doklady byly po válce částečně zničeny.
Zabili je za to, že už nechtěli zabíjet
Popravy byly rychlé, beze svědků, bez spravedlivého soudu. Nařídily je vojenské polní soudy pod velením důstojníků Rakousko-Uherska, kteří na samém konci války ještě zoufale hledali poslušnost tam, kde už byla jen únava, odpor a zoufalství.
Byli to Slováci, kteří neměli co dělat v horách Srbska. Bojovali za říši, která jim nic nedala — a když odmítli, byli popraveni.
Proč si je připomínat?
- Protože jejich odmítání války je aktuálnější než kdy dřív.
- Protože militarismus si žádá poslušnost — a oni řekli NE.
- Protože jejich jména možná zmizela, ale jejich čin zůstává odkazem každému, kdo dnes přemýšlí, komu a čemu sloužit.