Když Rakousko-Uhersko posílalo své vojáky na balkánské fronty, málokdo z nich chápal, za co vlastně bojuje. Zvlášť těžce nesli tuto válku čeští a slovenští vojáci — ti dobře věděli, že to není jejich boj. S přibývajícími roky války přibývalo i zoufalství, nemocí a hladu. Není divu, že mnozí z nich volili dezertaci — zběhnout z nesmyslného masakru bylo činem rozumu i odvahy.
Na území dnešního Srbska, v okolí města Niš, došlo v letech 1917–1918 k několika popravám českých a slovenských vojáků, kteří odmítli pokračovat v boji nebo se pokusili přeběhnout k nepříteli.
Popravy v tichosti
Podle útržkovitých záznamů, které se dochovaly v pamětech legionářů a archivních zprávách, bylo v okolí Niše popraveno nejméně 12 až 20 českých a slovenských vojáků.
- Někteří dezertovali ve skupinách z rozkládajících se jednotek.
- Jiní byli zajati přímo při pokusu o přechod k nepříteli.
- Procesy byly rychlé, popravy veřejné, měly zastrašit ostatní.
Známá jména popravených
- Jan Němeček (1894 – Jihlava) – podle pamětí legionářů zatčen při pokusu o přeběhnutí, popraven v březnu 1918.
- Štefan Polák (1893 – Turčianske Teplice) – dezertoval z haličské fronty, chycen u Niše a popraven v dubnu 1918.
- Josef Matuška (1890 – Prostějov) – zmíněn v regionálním tisku po válce, bez ověření.
- Anton Klimeš (1895 – Zvolen) – údajně dopaden při pokusu o útěk, poprava neověřena archivně.
Většina jmen zůstává zapomenuta.
Zabili je za to, že odmítli zabíjet
Popravení nebyli zločinci. Nebyli to zbabělci. Byli to muži, kteří odmítli pokračovat ve vražedném nesmyslu. Rozhodli se postavit militaristickému šílenství — a zaplatili za to životem.
Zatímco se generálové koupali v pohodlí a vzdálenosti od fronty, prostí vojáci, většinou sedláci a dělníci, umírali, když odmítli dál bojovat za cizí zájmy.
Proč si je připomínat?
- Protože odpor proti válce je vždycky správný.
- Protože každý, kdo odmítne zabíjet, je hrdina — i když jeho jméno upadne v zapomnění.
- Protože jejich smrt je obžalobou militarismu a státní zvůle.