První světová válka, kterou vyhlásilo Rakousko-Uhersko a jeho spojenci v roce 1914, znamenala pro české a slovenské dělníky vstup do konfliktu, se kterým se většina z nich nikdy vnitřně neztotožnila. Nebylo to „jejich“ válka. Přesto byli násilím mobilizováni do armády habsburské monarchie – které je po staletí utlačovalo.
Výsledkem bylo jedno z největších hnutí odporu vojáků v Evropě během celé války. Předcházela tomu intenzivní antimilitaristická agitace dělnických stran a hnutí mezi širokými masami dělnictva a mládeže.
Kolik jich dezertovalo Čechů a Slováků?
Z českých zemí bylo do války povoláno asi 1,4 milionu mužů. Přibližně 300 000 až 400 000 Čechů a Slováků padlo do zajetí nebo dezertovalo – především na východní frontě proti carskému Rusku. Ale „zajetí“ bylo často eufemismem: tisíce vojáků se vzdávaly dobrovolně, aby nemusely bojovat za císaře. Byla to pasivní forma dezertování.
Aktivní dezertéři – ti, kteří se pokusili z armády utéct – byli vystaveni obrovskému nebezpečí. Mnoho z nich skončilo před polními soudy, jiní se přidali k partyzánskému odporu nebo přešli na stranu nepřítele.
Masový odpor proti válce
Kromě dezercí na frontě docházelo i k masovému odporu a dezerci v týlu:
- Vyhýbání se odvodům,
- útěky do zahraničí,
- skrývání se v lesích a horách,
- podpora dezertérů od civilního obyvatelstva.
Především na Slovensku, ale i v Čechách dokonce vznikaly organizované skupiny zběhů a dezertérů, které vedly ozbrojený odpor proti rakousko-uherským úřadům.
Jak s nimi stát zacházel?
Rakousko-Uherské úřady považovaly dezertéry za „zrádce“. Tisíce jich byly popraveny nebo uvězněny. Přesto odpor narůstal. Velké vojenské vzpoury – například v boce Kotorské v roce 1918 – ukázaly, že se rozpadá nejen armáda, ale i sama monarchie.
Dezertéři – zapomenutí hrdinové?
Dnes se o nich často mlčí. Mluví se o legionářích, ale dezertéři byli první, kdo aktivně odmítli válku. Byli to lidé, kteří riskovali všechno, aby nepodporovali vražednou politiku mocnářství. A jejich odpor přispěl k pádu Rakouska-Uherska stejně jako boj legií. A především přinutily evropské vládce ukončit boje a uzavřít mír!
Dezertovat z armády byla tehdy otázka svědomí. Odmítli zabíjet pro zájmy vládců. A právě proto na ně nesmíme zapomínat. Proto jsme 21.červen vyhlásili Dnem dezertérů. Oslav ho s námi!
