Rozhovor s lidskoprávním aktivistou Zdeňkem Jehličkou, který dlouhodobě monitoruje válečné zločiny Izraele.
V Pásmu Gazy už více než rok probíhá za nezájmu západních politků genocida, izraelská armáda páchá válečné zločiny. Nový americký prezident Donald Trump podle všeho ještě přitvrdí. Jak odhaduješ vývoj situace v nejbližších měsících?
Je těžké předvídat situaci, která se mění každou chvíli a která není ani po 16 měsících izraelské genocidy uzavřena. Už dnes však můžeme tvrdit, že palestinský odboj přežil a Palestinci se nikam stěhovat nebudou. Je těžko představitelné, že by se potomci těch, kteří si již v minulosti prošli peklem etnických čistek (Palestinci v Gaze jsou hlavně potomci těch, kteří byli z dnešního Izraele odsunuti již v době první Nakby z let 1948–49, kteří přežili kolektivní zabíjení a ničení a kteří se teď hromadně vracejí do svých domovů, tedy i na sever Gazy), nechali bez boje někam odsunout jen proto, že si to přeje Trump s Netanjahuem.
Aktuálně se Gaza nachází po první fázi příměří, jehož podmínky palestinský odboj dodržel a propouštěl dle dohody zajatce a rukojmí, zatímco Izrael ho soustavně porušoval, když v jeho průběhu nepřestával Palestince zabíjet a bránit v přísunu humanitární pomoci. To byl také důvod, proč se i vedení odboje rozhodlo příměří přerušit do doby, než bude izraelskou stranou dodržováno. Plánovaná druhá fáze příměří s požadavkem na odsun izraelské armády z Pásma Gazy ještě nebyla dohodnuta, když Izrael za podpory nové americké vlády přišel s kategorickým požadavkem bezpodmínečného propuštění všech zajatců a rukojmích.
Ten scénář se opakuje pořád dokola: Izrael přijde s novými jednostrannými požadavky, dohodnutými leda tak s USA, které nerespektují předchozí dohody, a po odmítnutí palestinským odbojem je do světa vyhlášeno, že to Hamás porušil úmluvy, Hamás brání dohodě a Hamás nechce příměří. Aby nyní dosáhl svého, tedy propuštění zajatců a rukojmích bez závazku odsunu armády, vyhlásil Izrael, že první fáze příměří ještě neskončila a k vyvolání tlaku na odboj nařídil přerušení dodávek elektřiny do Gazy.
Jaká je situace na Západním břehu? I když se o této oblasti v médiích moc nemluví, poslední dobou sílí represe proti Palestincům i tam, před pár týdny na Západní břeh Izrael dokonce poslal tanky.
Ano, tanky poslal hlavně do Dženínu, tradičního města palestinského odboje na severu Západního břehu. Město s jeho velkým běženeckým táborem zničila izraelská armáda tak, že je podobné některým místům v Gaze. V Dženínu se nechvalně projevila i kvazi palestinská armáda, která je dnes jen bezpečnostním subdodavatelem Izraele a která se na represích podílela také. Jde o nešťastné důsledky rozdělení Palestinců pramenící už v tzv. mírovém procesu z Osla, který palestinskou reprezentaci zavázal ke spolupráci s izraelskou mocí, aniž by splnil očekávání na palestinské sebeurčení a rovnost.
Izrael ale zaútočil i na další běženecké tábory na Západním břehu soustředěné kolem větších palestinských měst, jako jsou Tulkarm, Náblus, Rámalláh či Hebron. Ničil zde infrastrukturu, bořil domy a vyháněl jeho obyvatele. Na útěku je tak na 40 tisíc Palestinců, kterým izraelské okupační síly brání v návratu. Během izraelské genocidy v Gaze zabili na Západním břehu osadníci a vojáci okupační armády téměř devět set Palestinců, přičemž trojnásobně narostl i počet zabitých dětí.
To, co dnes na Západním břehu sledujeme, tedy prohlubující se kolonizaci palestinské půdy izraelskými osadníky, se zde děje už od okupace v roce 1967. S novou rasistickou izraelskou vládou, která je podobně jako ty předchozí pod silným vlivem osadnické lobby a někteří její ministři jsou sami aktivní osadníci (Becalel Smotrič) získala tato kolonizace jen více destruktivní podobu. Vláda cítí příležitost uskutečnit ve stínu izraelské genocidy v Gaze i nové etnické čištění Západního břehu.
Jak napovídá název našeho časopisu, největší váleční hrdinové jsou pro nás dezertéři. Máš informace o dezercích v řadách Israel Defense Forces (IDF)? Stoupá s rostoucím odporem vůči Netanjahuovi počet dezertérů a dezertérek? A jaké jsou represe proti vojákům a vojačkám IDF, kteří se odmítnou podílet na genocidní válce?
Izrael je společností značně militarizovanou, kde armáda hraje tradičně silnou roli a požívá všeobecné podpory a respektu jeho židovských obyvatel. Je to dáno historicky, kdy se osadnický kolonialismus prosazoval teroristickými činy židovských milicí. Ty se založením státu prováděly etnické čistky Palestinců a daly tak základ Izraeli coby židovského státu. A je to dáno i podobou izraelské armády, která je postavena na rezervistech, tedy na službě téměř všech s omezením věku. Armáda je tak úzce propojena s židovskými rodinami, a je proto těžké ji u židovských Izraelců znevěrohodnit, a to i v konfrontaci s jejími válečnými zločiny.
Natož se dožadovat potrestání jednotlivých jejích vojáků. Armáda tak není jen sociálním výtahem, ale celým sociálním kadlubem značně autonomním na izraelském státu, kde odmítnutí služby znamená jistý společenský cejch a vyloučení i u vrstevníků dotyčného. Zpravidla tak ti, kteří se chtějí vyhnout nástupu k armádě, maskují své politické důvody něčím jiným, méně ostrakizovatelným. Ti z odpíračů, kteří o svých motivech mluví veřejně, bývají odsouzeni na několik týdnů až měsíců k odnětí svobody, a to opakovaně za každé další odmítnutí povolávacího rozkazu až do případného oficiálního zproštění služby. Počet těchto odpíračů zůstává dlouhodobě stejný, asi deset ročně. Jelikož je však celkový počet odpíračů daleko vyšší, podle dat iniciativy New profile to bylo např. v roce 2018 na 294 případů, znamená to, že neveřejné odmítnutí služby převažuje.
Další skupinu odpíračů tvoří vojáci či rezervisté IDF, kteří odmítnou vykonat určitý rozkaz či pokračovat ve službě, což může mít své konkrétní důvody. Asi nejznámější je případ 130 izraelských rezervistů z října 2024, kteří odmítli dále pokračovat ve službě, pokud Netanjahuova vláda ne začne skutečně jednat o propuštění rukojmích. Rezervisté mohou být propuštěni ze služby a za odmítnutí nástupu k armádě či vykonání rozkazu i odsouzeni. Mapováním izraelských odpíračů se u nás více věnují v Židovském hlasu solidarity.
Zcela zvláštní skupinu „dezertérů“ tvoří ultraortodoxní věřící. Tito mají již od vzniku Státu Izrael ze zákona výjimku z vojenské služby. Rok po začátku války v Gaze se IDF rozhodla začít povolávat i muže z této komunity, což bylo podpořeno soudním rozhodnutím. Vzápětí se strhly masové demonstrace Charedim proti odvodům. Podle informací New York Times z 17.3. t.r. bylo armádou rozesláno 10 000 povolávacích rozkazů, k odvodu se dostavilo 338 branců. Výjimka pro ultraortodoxní věřící dlouhodobě vzbuzuje v Izraeli vášně, většina společnosti má za to, že by měli rukovat.
I když bychom byli všichni jistě rádi, kdyby izraelští vojáci ve velkém odmítli plnit genocidní rozkazy vůči Palestincům, jsme s radikalizací izraelské společnosti svědky trendu spíše opačného: ještě většího násilí na Palestincích a jejich dehumanizace ze strany vojáků. Na druhé straně, a to pod silným tlakem, pracují organizace, jako je např. Breaking the Silence, které veřejnosti prostředkují svědectví o hrůzách, kterých se izraelská armáda na palestinských civilistech dopouští. Tato cenná svědectví přitom pochází od samotných vojáků.
Sám se angažuješ v české odnoži International solidarity movement (ISM). Jak můžeme v Česku ISM podpořit? Setkáváte se s častými provokacemi ze strany proizraelských aktivistů, nebo se situace mění?
Nejlepší podporou je sdílení, sdílení akcí a kampaní, které pořádáme nebo na kterých se podílíme. Sdílení a účast. Mezinárodní hnutí solidarity (ISM) je poněkud specifickou iniciativou v tom, že vychází ze samotné zkušeností s izraelskou okupací na místě. Její výstupy jsou spojené s přímou, i když nenásilnou akcí na okupovaných územích, kde zajišťuje i asistenci Palestincům a dokumentaci izraelských válečných zločinů. Abychom však u nás oslovili širší veřejnost, bylo naší ambicí založit i širší iniciativu, pod kterou by se sešly i další iniciativy a jednotlivci, kteří mají o politické řešení palestinské otázky u nás zájem. Tak vznikla již v roce 2011 iniciativa Ne naším jménem! – Za spravedlivý mír na Blízkém východě, která se silně angažuje i proti izraelské genocidě v Gaze.
Provokace sionistů jsou na úrovni verbálních útoků, udávání, lživých dehonestujících tvrzení na sítích i lživých reportáží v naší veřejnoprávních médiích. Naposledy jsme tak podávali trestní oznámení na Davida Borka, známého to manipulátora ČT, který ve své reportáží o zastřelení členky ISM Aysenur Eygi americko-tureckého původu v září minulého roku v jednom ze svých výstupů pro Českou televizi tvrdil, že akce ISM vedou k násilí. Podle Borka je tak pochopitelné, když vás izraelský voják zastřelí, protože už pouhá vaše přítomnost provokuje násilí. Borek je ale známý svou mizernou erudicí k Palestině/Izraeli, o kterých by ale o to častěji a raději vedl filozofické úvahy.
Setkal ses Ty osobně s pronásledováním za své lidskoprávní aktivity?
Setkal, ale jde více o podezření, než že bych zkoumal důkazy. Proto bych si to nechal zatím pro sebe.
Zatímco v případě okupace Ukrajiny přijaly okolní státy statisíce uprchlíků, v případě okupace Gazy jsou statisíce lidí drženy v místě bojů a bombardovány. Existují iniciativy, které by zorganizovaly evakuaci alespoň žen a dětí z válečných zón?
Snahy tady jsou, naráží ale na opodstatněnou obavu, aby takto evakuované Palestince pustil Izrael zase zpátky do Gazy. Izraelští politici napříč spektrem vítají velkohubé pokusné balonky prezidenta Trumpa o Gaze bez Gazanů a Palestinci jsou tak ostražití vůči každému novému náznaku Nakby, etnické čistky Palestinců. Pokud je mi známo, podpora je tak omezena na Gazany, kteří zůstávají v místě, kde bojují o přežití.
I u nás tak běží dost ověřených finančních sbírek na znovuobnovení palestinských domovů v Gaze, jako je například sbírka organizovaná sdružením Svět bez válek a násilí.
V lednu se ISM připojila k iniciativám vyzývajícím k pozastavení Asociační dohody EU-Izrael. O jakou dohodu jde a jaké by byly důsledky jejího přijetí?
Toto je důležitá kampaň, která sleduje pozastavení Asociační dohody EU-Izrael, která byla v Bruselu podepsána už v roce 1995. V jejím rámci běží konkrétní programy s asociovanými zeměmi Evropské unie, jako byl například Horizont 2020, či současný Horizont Evropa. V případě Izraele, který má s EU i s jednotlivými zeměmi (kromě snad Irska) vskutku nadstandardní vztahy, se jedná spolupráci ve všech myslitelných oborech, přičemž v poslední době se zvyšuje spolupráce a výměna v bezpečnostní a vojenské oblasti. Stručně řečeno, Izrael do Evropy vyváží své špionážní a zabezpečovací techniky k disciplinaci obyvatelstva a zbraně „prověřené v boji“, rozuměj ozkoušené na Palestincích. Otevření továrny na výrobu dronů s investicí izraelské zbrojařské firmy Elbit v Pardubicích je jedním z příkladů nadstandardní spolupráce i bez Asociační dohody.
Problém s Asociační dohodou je primárně v tom, že za peníze daňových poplatníků zemí EU se rozvíjí obchod, výzkum a vývoj, do kterého jsou na izraelské straně zapojeny i armáda a instituce z nelegálních izraelských osad ze Západního břehu Jordánu či z Východního Jeruzaléma. Tyto osady už svou pouhou existencí představují válečný zločin. Pokud se ve veřejném prostoru usadily představy o „penězích z EU pro Hamás“, což je jen jedna velká lživá pověra, v případě Izraele tvoří dlouhodobý převis investiční bilance ve prospěch Izraele z velké části prostředky, které místem a způsobem svého užití porušují mezinárodní právo. Jelikož v osadnické společnosti, kterou Izrael představuje, nelze oddělit osady na okupované palestinské půdě od Izraele a jelikož je Asociační dohoda v bodě dva podmíněna dodržováním lidských práv, máme za to a jsme přesvědčení, že by měla být zrušena celá Asociační dohoda mezi EU a Izraelem. Pokud tedy má být EU konsistentní mezi svými rétorickými předsevzetími a praxí, kterou spoluvytváří.
