Rumburská vzpoura jako protiválečné vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády vypukla 21. května 1918. Vyvolali ji bývalí zajatci, propuštění z ruského zajetí a zařazení zpátky do armády.
21. května 1918 po šesté hodině ranní 65 mužů v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost velitelům: oproti rozkazu nastoupit beze zbraně nastoupili na ranní nástup s puškami. Ke vzpouře se postupně přidávali další vojáci, celkový počet byl asi 700. Přestože vzpoura vypukla spontánně, její vůdcové navázali rychle kontakt s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli umístěni v České Lípě. Jedině toto by mohlo přenést vzpouru do dalších oblastí, což mohlo přerůst v revoluci, která byla v českých zemích na spadnutí. Vzbouřenci nejprve obsadili město Rumburk a poté se vydali na pochod k Novému Boru, kde byli obklíčeni vojsky rakousko-uherské armády včetně královéhradeckého 18. pěšího pluku a rozprášeni. Přibližně 1 000–1 200 vzbouřenců bylo poraženo a většina z nich byla zajata.
Deset vzbouřenců bylo odsouzeno k smrti a popraveno: František Noha, Stanko Vodička a Vojtěch Kovář byli zastřeleni ráno 29. května 1918, přičemž Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla byli toho večera popraveni. Dalších čtrnáct vzbouřenců dostalo dlouhé tresty odnětí svobody.
