Devatenáctiletá Sofia Orr byla uvězněna za to, že odmítla narukovat do izraelské armády. Sofia Orr je izraelská odpůrkyně z důvodu svědomí a aktivistka Mesarvot, sítě odpůrců z důvodu svědomí, kteří pracují proti izraelské okupaci a válce v Gaze. V rozhovoru vysvětluje znepokojivé autoritářství izraelské společnosti, která se shromáždila za masakr v Gaze. Od začátku války v Gaze se izraelská společnost zmítá v nacionalistickém šílenství. Masakr ze 7. října posílil již tak mocné krajně pravicové proudy a přiměl mnoho bývalých kritiků premiéra Benjamina Netanjahua, aby se shromáždili kolem státní vlajky. Za válkou stojí drtivá většina Izraelců, a to i poté, co Mezinárodní soudní dvůr formálně vznesl obvinění z genocidy. Ale je pár těch, kteří s tím odmítají souhlasit. Od začátku války jedenáct mladých Izraelců otevřeně odmítlo svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách (IDF). Nechtějí se stát součástí válečné mašinérie a vyzývají své krajany, aby zpochybnili válečnou propagandu jejich vlády. Mladým mírovým aktivistům, kteří se organizují v síti Mesarvot, pravidelně vyhrožuje, uráží je a několik měsíců je drží ve vojenském vězení. Jednou z těchto odvážných mladých lidí je Sofia Orr, která byla nedávno v Berlíně na akci pořádané Izraelci za mír. Tam hovořila s jakobínem Patrickem Lempgesem o touze po válce v její rodné zemi, o cestách k míru na Blízkém východě ao tom, proč nikdy nebude litovat svého rozhodnutí odmítnout odvod.
Ahoj, Sofie, děkujeme, že jsi s námi mluvila. Můžeš nám na začátek říct něco o sobě?
Jmenuji se Sofia Orr. Je mi devatenáct let a jsem izraelská odpůrkyně z důvodu svědomí. 25. února jsem odmítla odvod do IDF a poté jsem strávila 85 dní ve vojenském vězení. Rozhodla jsem se odmítnout, když mi bylo asi patnáct let, protože už tehdy jsem viděla, že pokračující okupace a apartheid byly – a stále jsou – dostatečným důvodem k odmítnutí. Po válce to pro mě začalo být důležitější a začal masakr v Gaze. Je důležité pozvednout náš hlas proti válce, zvýšit povědomí o ní a vnést palestinskou perspektivu do konverzace v Izraeli. Rozhodla jsem se, že své odmítnutí zveřejním, poskytla jsem rozhovory a vystoupila na sociálních sítích, abych dostala svůj příběh o tom, proč jsem odmítla a proč pracuji na mírovém a spravedlivém řešení pro všechny lidi mezi řekou a mořem. I když se snažíme změnit Izrael zevnitř, nevím, jestli je to možné v tak militaristické a rasistické společnosti. Proto jsem také součástí Mesarvot, feministické sítě odpůrců z důvodu svědomí, které prosazují ukončení okupace. Proto je pro mě důležité oslovit mezinárodní publikum a říct lidem, aby tlačili na své vlády, aby zastavily bezpodmínečnou diplomatickou, finanční a vojenskou podporu Izraeli, a tlačili na Izrael, aby přestal s prováděním této hrozné katastrofy.
Byla nějaká konkrétní událost, která ovlivnila vaše rozhodnutí?
Mám to štěstí, že jsem vyrostla v nesionistické, levicové rodině, která mi dala silné hodnoty kritického myšlení, empatie a rovnosti. To hrálo velkou roli. Ale obecně řečeno, odmítnutí sloužit není výsledkem jediného okamžiku, ale procesu pochopení celého obrazu. Jeden zážitek, který si živě pamatuji, je účast na vzpomínkových oslavách za oběti holocaustu a padlé izraelské vojáky a jejich militaristické a jednostranné vyprávění. V jednu chvíli mi prostě něco nedávalo smysl. Proč způsob, jak uctít padlé vojáky nebo lidi, kteří zemřeli v holocaustu, zabít více lidí? Proč bychom měli oslavovat vojáky, kteří zemřeli v tomto cyklu krveprolití? Další důležitou událostí byla cesta na Západní břeh Jordánu a setkání s Palestinci. Pak všechno dávalo velký smysl. Navázání osobních kontaktů je skutečně důležitým krokem k boji proti dehumanizaci Palestinců v izraelské společnosti a myslím, že to musí být naše cesta vpřed. Nikdy jsem si opravdu nemyslela, že bych narukovala, ale jedna věc je říct „nenarukuji“ a úplně jiná je říct „odmítám“, ve skutečnosti jít do vojenského vězení a zveřejnit to. To je to, co myslím tím, že odmítnutí je proces: od pochopení situace přes „toho se nemůžu zúčastnit“ až po „musím se tomu postavit“.
Jak na vaše rozhodnutí reagovala vaše rodina, přátelé a komunita?
Moje rodina a přátelé mě většinou podporovali, ale izraelská společnost to považuje za velmi nepřijatelné a matoucí. Pokaždé, když publikuji obsah v hebrejštině, dostávám spoustu komentářů, které mě označují za zrádce, sebenenávidějícího Žida a říkají, že bych měl být zabit nebo znásilněn nebo poslán do Gazy a bombardován. To je běžná reakce. Z mé bezprostřednější komunity jsou dvě nejčastější negativní reakce, že jsem nevděčná nebo naivní. Nevděčný, protože moji přátelé a moje země bojují, aby mě ochránili, a já bych měl také udělat svůj díl. Myslím, že je to špatně. Cítím, že odmítnutí je nejlepší způsob, jak se pokusit udělat z toho lepší a bezpečnější místo pro lidi kolem mě. Uvrhnutí mého těla do koloběhu krveprolití nás nikdy neudělá bezpečnější. Je to extrémně nemorální a neproduktivní. Jedna věc je říci „nebudu narukovat“ a něco úplně jiného je říci „odmítám“, ve skutečnosti jít do vojenského vězení a zveřejnit to. Říkají mi naivní, když si vůbec myslím, že můžeme mluvit s Palestinci – nepřítelem. Konflikt se prý nikdy nevyřeší diplomaticky. Myslím si, že je to přesně naopak: už sedmdesát pět let se snažíme konflikt řešit silou. Neexistuje žádné vojenské řešení politického problému. Násilné smýšlení, které dominuje izraelské společnosti, je přítomno také v palestinské společnosti a je poháněno násilím, které se děje na místě. Podpora Hamasu nebo násilného odporu obecně roste jen kvůli extrémnímu násilí a hrozným životním podmínkám, kterým Palestinci čelí. Izraelská armáda je učí, že jediný jazyk, kterým mluví, je násilí. Musíme změnit tón a celý příběh, abychom Palestincům nabídli alternativu. To se může stát jen s diplomacií.
Jak rozhodnutí odmítnout formovalo vaši identitu a vnímání sebe sama? Máte někdy okamžiky pochyb o svém rozhodnutí?
Měla jsem chvíle pochybností – ne o tom, jestli to bylo správné, ale jestli to dokážu a dělám to dobře. Čím více času ubíhalo, tím jsem si byl jistější. Za deset, dvacet nebo padesát let budu možná litovat všeho ostatního, co jsem v životě udělala, ale nikdy toho nebudu litovat. Nemyslím si však, že to utvářelo mou identitu, protože odmítnutí služby v IDF bylo pouze rozšířením přesvědčení, které jsem již zastávala. Cítím, že můj čin je mému srdci blízký, a jsem hrdá a šťastná, že jsem to udělala.
Co to znamená odmítnout vojenskou službu v Izraeli, jak politicky, tak společensky?
V den mého nástupu, 25. února, jsem šla do náborového střediska a řekla jsem jim, že odmítám nástup. Byli opravdu zmatení, protože je to velmi vzácné a nemají žádný protokol, jak se vypořádat s odmítnutím. Takže vás prostě posílají od jednoho důstojníka k druhému, dokud se nedostanete k někomu, kdo je dostatečně vysoko postavený, aby vás poslal do zadržovací cely. Čekáte tam několik hodin, někdy i den, a pak dostanete soud a budete odsouzeni k libovolnému počtu dní ve vojenském vězení. Při mém prvním procesu jsem byla odsouzen a na dvacet dní.
