Jsem výkonným ředitelem Refuser Solidarity Network, byl jsem uvězněn v roce 2018 za to, že jsem odmítl sloužit v izraelské armádě. Minulý týden jsme si připomněli Den památky obětí holocaustu. Rád bych se s vámi podělil o článek, který jsem napsal pro časopis +972 během svého uvěznění před sedmi lety.
“Když jsem chodil do 11. třídy, cestoval jsem do Polska s ha-Šomer ha-Ca‘ir (socialisticko-sionistické mládežnické hnutí). Před instruktáží před cestou mi moje matka poprvé vyprávěla příběh své rodiny během druhé světové války. Čtvrtý den cesty do Polska jsem četl příběh své rodiny na ceremonii připomínající Spravedlivé mezi národy [Nežidy, kteří za války zachránili Židy].
Rodina mého otce je židovská, z východní Evropy. Moje matka je Holanďanka. Když Němci v roce 1940 napadli Nizozemsko, mému pradědečkovi Richte Taklenbrochovi bylo 28 let, byl ženatý a měl tři děti. Němci dobyli Nizozemsko za tři dny a rychle donutili všechny holandské mladé muže, aby se přihlásili do pracovních táborů a sloužili německé armádě. Richte, můj pradědeček, odmítl narukovat a přidal se k podzemnímu odboji. Ukryl se v rodinném domě v jejich vesnici. Zároveň se pokoušel zapojit do odboje, hledat jiné způsoby, jak se proti Němcům bránit. Během odboje se seznámil se starým židovským párem a židovskou ženou. Všichni tři strávili poslední dva roky války skrýváním se v Richtově domě. Schovávali se ve velké skříni spolu s mým pradědečkem. Z domu mohli vycházet pouze v noci, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Odboj poskytoval Richtovým hostům příděly jídla. Jeho žena nakupovala jídlo na různých místech v oblasti, aby nevzbudila podezření. Během války Richtova rodina ukrývala další Židy, kteří do domu přicházeli na jednu nebo dvě noci. Richtina dcera, které bylo v té době 10 let, se na své rodiče zlobila, protože se bála trestu, který by je čekal, kdyby byli přistiženi při ukrývání Židů. Moje babička byla tehdy mladá a nechápala nebezpečí.
Když v květnu 1945 skončila německá okupace, vrátili se staří židovští manželé do města Groningen. S rodinou zůstali v kontaktu až do jejich smrti několik let po skončení války. Dodnes má moje rodina v Nizozemsku krajinu nakreslenou starým židovským mužem, který se skrýval v jejich domě; dal ho rodině jako projev vděčnosti.
Poté, co jsem se rozhodl odmítnout narukovat do IDF, jsem měl stále občasné pochybnosti o svém rozhodnutí. Ptal jsem se sám sebe, co by můj pradědeček udělal na mém místě. Co by udělal, kdyby měl sloužit v armádě, která okupuje a utlačuje jiný národ? Nenarukoval, jeho vědomí mu to nedovolilo. Richte by se postavil na odpor, odmítl by narukovat a čelil by následkům – času ve vězení.
Nejsem tu proto, abych srovnával hrůzy izraelské okupace a holocaustu. Nicméně, útlak je útlak je útlak. Zachraňovat Židy a vzdorovat nacismu a odmítat sloužit a vzdorovat izraelské okupaci jsou různé způsoby, v různých dobách, jak bojovat stejný boj: boj proti okupaci a teroru, proti otroctví, útlaku a otroctví. Boj za svět míru, spravedlnosti a rovnosti pro všechny.
Příběh mé rodiny na mě udělal silný dojem. Inspiruje mě to. Richte mě hodně naučil. Naučil mě, že většina nemusí mít nutně pravdu, že morálka a svědomí jsou důležitější než zákon. Především mě naučil, že odpovědí na nespravedlnost je odpor. Můj pradědeček je příkladem a já jsem hrdý, že mohu následovat jeho příkladu. Tváří v tvář nespravedlnosti je odpírání vojenské služby z důvodu svědomí morální povinností.“
Týden poté, co si svět připomněl Mezinárodní den památky obětí holocaustu, pokračujeme v boji za ukončení útočných válek Izraele ve stínu pokračující genocidy palestinského lidu. Se zprávami o Trumpových plánech na etnické vyčištění pásma Gazy – a o dokončení riviéry na popelu těch, kteří zahynuli ve vražedné izraelské válce – pokračujeme v našem boji. Naše odmítnutí sloužit genocidě není nové, je součástí mnohem delšího příběhu. Nikdy více už není, pro všechny. Tváří v tvář genocidě v Gaze a Trumpovu plánu etnických čistek je odpírání vojenské služby z důvodu svědomí morální povinností a odpor je naší povinností.
Mattan Helman
