Antimilitarismus je ústředním pilířem marxistické ideologie, hluboce zakořeněným v jejím chápání třídního boje, kapitalismu a vize beztřídné společnosti.
Na první pohled se to může zdát paradoxní, vezmeme-li v úvahu, že některé revoluční hnutí inspirované marxismem se uchýlily k ozbrojenému boji. Nicméně, fundamentalní marxistické principy vedou k hlubokému odporu proti válce a militarismu.
Válka jako nástroj kapitalismu a imperialismu
Pro marxisty není válka primárně důsledkem mezistátních sporů nebo odlišných kultur, ale spíše nevyhnutelným produktem kapitalistického systému. Věří, že kapitalismus, poháněný neustálou potřebou růstu a expanze, vede k imperialismu. Velmoci soutěží o zdroje, trhy a sféry vlivu, což nevyhnutelně vyúsťuje v konflikty. Války jsou tak vnímány jako prostředek k zajištění ekonomických zájmů vládnoucí třídy, nikoli jako prostředek k prosazování zájmů pracujících.
Jak poznamenal Karl Liebknecht: „Kapitalismus je válka; socialismus je mír.“ Tento výrok jasně vystihuje marxistické přesvědčení, že válka je inherentní vlastností kapitalismu. Militarismus – neustálé zbrojení, vojenské cvičení a rozsáhlé vojenské výdaje – je podle marxistů dalším projevem kapitalistické mašinérie. Tyto výdaje odklánějí zdroje, které by mohly být použity na sociální programy, vzdělání nebo zdravotnictví, a místo toho slouží k výrobě zbraní a k udržování moci dominantních tříd.
Rosa Luxemburg v tomto kontextu kritizovala válečné nadšení a podstatu konfliktu: „Dělostřelecká masová jatka naložená do vlaků v srpnu a září hnije na bitevních polích Belgie, Vogéz a Mazurských jezer, kde zisky rostou jako plevel.“ Tím zdůrazňuje, že za válkou stojí především ekonomické zájmy a že pro pracující je válka jen masové vraždění.
Třídní boj a solidarita proletariátu
Ústřední koncept marxismu je třídní boj mezi buržoazií (vládnoucí třídou, která vlastní výrobní prostředky) a proletariátem (dělnickou třídou). Marx a Engels prosazovali ideu, že dělníci „nemají co ztratit, jen své okovy“. V kontextu války to znamená, že dělníci všech zemí by měli mít společné zájmy, a to bez ohledu na státní hranice. Války jsou vnímány jako tragédie, kdy jsou dělníci jedné země posíláni, aby zabíjeli dělníky druhé země, zatímco skuteční prospěšní jsou ti, kdo drží moc a kapitál.
Marxistická vize je postavená na mezinárodní solidaritě proletariátu.
Válka je proto považována za nástroj, který rozděluje dělnickou třídu a brání jejímu sjednocení v boji proti společnému nepříteli – kapitalistickému útlaku. Antiválečné demonstrace a hnutí vedené socialisty v průběhu historie často zdůrazňovaly tuto nadnárodní jednotu.
Karl Marx v komunistickém Manifestu výslovně uvádí: „Národní rozdíly a antagonismy mezi národy denně více a více mizí vlivem rozvoje buržoazie, volného obchodu, světového trhu, jednotnosti způsobu výroby a jí odpovídajících životních podmínek. Nadvláda proletariátu je ještě urychlí. Sjednocená akce, alespoň v předních civilizovaných zemích, je jednou z prvních podmínek osvobození proletariátu.“ Tento citát přímo odkazuje na potlačování národních rozdílů ve prospěch globální solidarity dělnické třídy.
Karl Liebknecht v roce 1915, když jako jediný poslanec v Reichstagu hlasoval proti válečným úvěrům, zvolal: „Hlavní nepřítel je doma!“ Tímto heslem vyzýval k tomu, aby se dělníci soustředili na boj proti své vlastní vládnoucí třídě, nikoli na válku proti zahraničním dělníkům. Jeho nekompromisní antimilitaristický postoj ho nakonec stál život; byl zavražděn v lednu 1919 spolu s Rosou Luxemburg.
Odmítnutí nacionalismu a jeho role
Nacionalismus je pro marxisty další nástroj, který slouží k udržení kapitalistického systému a k ospravedlnění války. Vytvářením pocitu „my proti nim“ odvádí nacionalismus pozornost od skutečných třídních rozporů uvnitř společnosti. Namísto aby se dělníci soustředili na boj proti vykořisťování ze strany své vlastní buržoazie, jsou manipulováni, aby podporovali války pod praporem národní hrdosti. Marxisté se snaží odhalit tuto manipulaci a vyzvat k překonání národních bariér ve jménu globální revoluce.
Rosa Luxemburg k tomu dodává: „Když propukla první světová válka, každá imperialistická moc prohlašovala, téměř jako malé děti: „Ten druhý to začal!“ Ve skutečnosti všechny mocnosti léta vynakládaly stále větší částky na zbraně – a na co jiného než na požár? Německý imperialismus čekal na správnou příležitost k rozpoutání války v naději, že oslabí své konkurenty.“ Zde odhaluje pokrytectví nacionalistických argumentů a ukazuje, že válka je výsledkem dlouhodobých imperialistických příprav.
Stejně jako Liebknecht, i Rosa Luxemburg byla za své revoluční a antimilitaristické přesvědčení zavražděna v lednu 1919. Jejich osud se stal tragickým symbolem perzekuce, které čelili ti, kdo se postavili proti válečné mašinérii.
Vize beztřídní společnosti bez válek
Konečným cílem marxismu je vytvoření beztřídní, komunistické společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, vykořisťování a ani stát v jeho současné podobě. V takové společnosti, kde by zmizela ekonomická konkurence a potřeba imperialismu, by války ztratily svůj základ. Marxismus tedy nepovažuje válku za přirozenou součást lidské existence, ale za historicky specifický fenomén spojený s určitými ekonomickými a společenskými formacemi, především s kapitalismem.
Závěrem lze říci, že marxistický antimilitarismus pramení z hluboké analýzy války jako důsledku kapitalistických protikladů. Vize sjednoceného mezinárodního proletariátu, odpor proti nacionalismu a touha po beztřídné společnosti bez vykořisťování a útlaku jsou klíčové faktory, které vedou marxisty k nekompromisnímu odmítnutí války a militarismu. Ačkoli se historické okolnosti a interpretace mohou lišit, základní přesvědčení, že válka je nástrojem útlaku a rozdělení, zůstává pro marxisty neměnné. Tragický osud Rosy Luxemburg a Karla Liebknechta pak podtrhuje, jak vážné důsledky mohlo mít a má postavit se proti militarismu a válce.
