V zapomenutých koutech Balkánu, daleko od očí světa, se během první světové války odehrávaly malé osobní vzpoury proti velkému šílenství. Ne všechny skončily úspěšně — mnoho z nich bylo zmařeno rychlým soudem a popravčí četou. Tak tomu bylo i ve městech Prilep a Bitola na území dnešní Severní Makedonie.
Tady, v rozbombardovaných ulicích a kasárnách rozpadávající se monarchie, byli popravováni jednotliví dezertéři a malé skupinky českých a slovenských vojáků, kteří se pokusili dostat k nepříteli nebo domů.
Popravy v tichosti
- V roce 1917 byli u města Prilep popraveni tři dezertéři z českých zemí. Byli dopadeni na cestě k řeckým liniím, kde doufali v zajetí uniknout další službě ve vražedné válce.
- V Bitole (tehdy Monastir) došlo podle záznamů v pamětech několika legionářů k nejméně dvěma popravám českých a slovenských vojáků v roce 1918.
- Procesy byly tajné, rychlé, vykonané často v improvizovaných podmínkách.
Známá jména:
- Josef Marek (1892 – Kolín) – údajně zastřelen u Prilepu na jaře 1917.
- Ján Bielik (1895 – Brezno) – zmíněn v pamětech legionářů jako popravený v Bitole v roce 1918.
- Anton Líška (1894 – Nitra) – zprávy z korespondence legionářů mluví o jeho popravě v oblasti Bitoly.
Vzhledem k chaotické situaci na frontě i ve správě rakousko-uherských archivů nejsou další podrobnosti známy.
Kdo odmítl zabíjet, byl zabit
Popravy těchto dezertérů nebyly výjimečné, ale součástí systému strachu a donucování. Každý pokus o útěk z nesmyslné války byl trestán smrtí — ne proto, že by to bylo spravedlivé, ale proto, že militarismus přežívá jen poslušností a strachem.
Zatímco generálové vedli vojáky na jistou smrt ve zbytečných ofenzivách, ti, kdo řekli „ne“, byli zabíjeni rychleji a tišeji, aby nezapálili oheň odporu i v ostatních.
Proč si je připomínat?
- Protože jejich osudy dokazují, že každý odpor proti válce má smysl.
- Protože jejich smrt je obžalobou celého militaristického systému.
- Protože jejich příběhy by dnes měly být součástí naší kolektivní paměti – ne jako zločinci, ale jako hrdinové proti válce.