První světová válka nebyla jen o bitvách armád, ale především o utrpení obyčejných lidí, kteří byli donuceni zabíjet a umírat ve válkách mocných. Kdo odmítl tento řád násilí, byl zlikvidován. Mezi zapomenuté kapitoly patří i popravy českých vojáků v Sofii, hlavním městě tehdejšího spojence Rakouska-Uherska – Bulharska.
Na jaře roku 1918 byli v Sofii popraveni nejméně tři čeští vojáci. Jejich proviněním bylo odmítnutí účastnit se dalšího válečného masakru. Pokusili se přejít na stranu nepřítele nebo se dostat domů přes Balkán. Za to je čekala rychlá smrt.
Popravy v zákulisí diplomacie
Bulharsko, jako spojenec Rakousko-Uherska, bylo neochotným partnerem v této válce. I tamější obyvatelé byli znechuceni vleklým konfliktem. Přesto však vůči dezertérům z řad rakousko-uherské armády postupovali důstojníci nemilosrdně.
Popravy probíhaly tajně, bez přítomnosti veřejnosti, často na nádvořích kasáren nebo v přilehlých vojenských prostorách.
Známá jména:
- Karel Veselý (1894 – Plzeň) – údajně zatčen na cestě do neutrálního Řecka, popraven v Sofii na jaře 1918.
- Antonín Šašek (1893 – Třebíč) – zmíněn v zápiscích legionářů jako „popravený v Sofii po přechodu fronty“.
- František Janík (1896 – Praha) – podle starších vzpomínek zmizel beze stopy po zatčení v Sofii, pravděpodobně zastřelen.
Archivní potvrzení těchto jmen chybí, ale jejich příběhy se opakují v různých nezávislých pamětech.
Za cizí cíle, proti vlastnímu svědomí
Byli to mladí muži z českých zemí, kteří nechtěli bojovat na Balkáně, v zemi, která jim nic neříkala, pro císaře, který jim byl lhostejný. Neměli na výběr — říci „NE“ znamenalo kulku do hlavy.
Zatímco vídeňští generálové vymýšleli nové ofenzivy, obyčejní vojáci umírali ne za vítězství, ale za to, že odmítli stát se vrahy.
Proč si je připomínat?
- Protože jejich smrt byla zločinem militarismu proti obyčejným lidem.
- Protože každý voják, který odmítne poslušnost zločinnému rozkazu, je hrdina.
- Protože jejich jména neznáme, ale jejich čin mluví jasněji než všechny oficiální dějiny.