Jedním z nejtragičtějších případů protiválečného odporu je poprava 44 slovenských vojáků z náhradního pluku č. 71 na Stanovljanském poli u Kragujevce (Srbsko) 8. června 1918. (Starší publikace uvádějí i jiná data 2. června či 21.června). Byli označeni za „zběhy (dezertéry) a vzbouřence“ a postříleni salvami rakousko-uherských čet. Jedná se o největší doloženou hromadnou popravu Slováků a Čechů během války.
Kontext a příčiny
V roce 1918 bylo Rakousko-Uhersko již na pokraji vojenského i vnitropolitického rozkladu. Vojáci na balkánské frontě trpěli hladem, nemocemi a nesmyslnými rozkazy. Českoslovenští vojáci sloužící v rakousko-uherské armádě, kteří byli donuceni bojovat, byli častými dezertéry a odpírači služby.
Situace na balkánské frontě byla kritická – Rakousko-Uhersko se zoufale snažilo udržet své pozice proti postupující Dohodě, zatímco v týlu narůstal odpor proti válce. Na mnoha místech se objevovaly případy neposlušnosti, sabotáže a dezercí.
Vzpoura v Kragujevci
Na jaře 1918 se v srbském městě Kragujevac, které bylo významnou rakousko-uherskou posádkou, zorganizovala skupina českých a slovenských vojáků, kteří se odmítali účastnit bojových operací. Vojáci byli vyčerpaní a frustrovaní z nesmyslných rozkazů a nelidského zacházení. Situace se vyhrotila, když se několik desítek vojáků vzbouřilo a pokusilo se získat podporu dalších oddílů. Cílem vzbouřenců bylo zastavit další krvavé boje a domoci se návratu domů.
Vzpoura nebyla nijak rozsáhlá, ale v atmosféře rozkládající se monarchie představovala pro velení nebezpečný precedens. Rakousko-uherské velení zareagovalo okamžitě – vzpoura byla potlačena ještě téhož dne. Byl ustanoven polní soud a hlavní organizátoři byli postaveni před válečný tribunál.
Popravy
Podle dostupných pramenů byli dne 21. června 1918 čtyři hlavní představitelé vzpoury – čeští a slovenští vojáci – odsouzeni k smrti a na dvoře kragujeveckých kasáren popraveni zastřelením. Byli mezi nimi:
- Baláž Ondrej z Považského Chlumce (1876 – 1918)
- Bičánek Adam z Olešné (1895 – 1918)
- Bednárik Štefan z Beckova (1890 – 1918)
- Brevník Ondrej z Kraľovan (1892 – 1918)
- Čimbora Vincent z Krásné nad Kysúcou (1895 – 1918)
- Cingel Martin z Terchové (1892 – 1918)
- Čuraj Jozef z Velké Diviny (1888 – 1918)
- Daniš Adam z Kolárovíc (1885 – 1918)
- Dvorský Gregor z Krásnej Vsi – Bánovce (1888 – 1918)
- Durkáč František z Turzovky (1896 – 1918)
- Fabo Ján z Kubrice (1897 – 1918)
- Frniak Matej z Belej pri Varíne (1896 – 1918)
- Gál Alfonz z Bytče (1896 – 1918)
- Gohr Ján z Uhrovca (1892 – 1918)
- Hojdík Jozef z Papradna (1895 – 1918)
- Hotko Jozef z Hornej Súče (1891 – 1918)
- Hudec Ján z Riečnice (1888 – 1918)
- Jariabka Ondrej z Čremošné (1897 – 1918)
- Jasenský Dionýz z Dolného Jasenova (1895 – 1918)
- Kašper Ján ze Skleného (1895 – 1918)
- Kleniar Pavol z Krupiny (1895 – 1918)
- Kiss Ondrej z Krpelian (1890 – 1918)
- Kolibík Viktor z Dlhého Poľa (1890 – 1918)
- Križan Ján z Chocholné (1890 -1918)
- Kubica Pavol ze Zborova nad Bystricou(1895 -1918)
- Kulíšek Martin z Štiavníka (1897 -1918)
- Laššo Jozef z Petrovej Lehoty (1895 -1918)
- Miko Valent z Malé Udiče (1890 – 1918)
- Mikuliščák Karol z Námestova (1886 – 1918)
- Mikuš Anton z Rybian (1884 -1918)
- Pittner Ján z Trenčianských Teplíc (1895 -1918)
- Platoš Peter ze Zákopčia (1896 – 1918)
- Rác Štefan z Kubrice (1891 – 1918)
- Rakovan V. z Štiavnika (1881 – 1918)
- Radzo Štefan z Hrušnína (1888 – 1918)
- Riljak Martin z Horné Marikové (1899 – 1918)
- Slezák Jan z Kunova (1894 – 1918)
- Smrtník Ondrej z Považské Bystrice (1891 – 1918)
- Snovák Štefan z Vaňovky (1894 – 1918)
- Sokolík Štefan z Štiavnika (1891 – 1918)
- Šalaga Pavol z Vrútok (1895 – 1918)
- Šelinga Alojz z Bolešova (1893 – 1918)
- Vojár Alojz ze Zákopčia (1894 -1918)
- Žoviak Jozef z Riečnice (1890 – 1918)
Poprava proběhla veřejně, za přítomnosti ostatních vojáků posádky, jako výstraha dalším případným odpůrcům. Vojenské velení tím chtělo demonstrovat rozhodnost potlačit jakýkoli odpor.
Podle některých svědectví byla poprava provázena dramatickými scénami. Někteří popravení na popravišti vykřikovali slova odporu proti válce a monarchii.
Ohlas a význam
Poprava slovenských vojáků v Kragujevci se stala jedním z nejsilnějších symbolů odporu proti rakousko-uherské moci v posledním roce války. Po vzniku Československé republiky byla jejich památka připomínána zejména levicovými, sociálně-demokratickými a antimilitaristickými organizacemi.
Režisér Paľo Bielik o události natočil v roce 1957 film „Štyridsaťštyri“.
V meziválečném období se konaly pietní vzpomínky na popravené, zejména v okruhu sociálně-demokratických a později komunistických organizací. Po druhé světové válce se vzpomínka na Kragujevac stala součástí tradice protifašistického a antimilitaristického odboje.
Mezinárodní rozměr
Vzpoura a popravy v Kragujevci měly odezvu také v zahraničí. Srbská a jugoslávská historiografie na události často vzpomínala jako na příklad slovanského odporu proti Rakousku-Uhersku. Po druhé světové válce byl na místě poprav postaven památník.
Památka dnes
Dnes je na místě kragujeveckých kasáren pamětní deska připomínající oběti popravy. V České republice i na Slovensku se o této události dlouho mlčelo, ale v posledních letech se postupně vrací do povědomí historiků i veřejnosti.
Událost z Kragujevce dnes slouží jako připomínka odvahy těch, kteří odmítli válčit a plnit rozkazy a byli za svou neposlušnost popraveni. Jejich osud je varováním před brutalitou militarismu a důkazem, že odpor proti nespravedlivé válce má hluboké kořeny v české i slovenské historii. Vzpomeňme na ně, i na tisíce dalších na Den dezertérů 21. června. Připněte si sedmikrásku – symbol dezertérů!
