Školství, obzvláště ve své veřejné neplacené podobě, vzniklo primárně proto, aby vzdělávalo budoucí generace. Tento účel už ale dávno neplní a ze základních, středních i vysokých škol se staly zaprodané politické ústavy, které pouze vychovávají ideologicky vhodné jedince poslušné nejen státu, buržoazním oligarchům a korporátům, ale co hůř – masovým vrahům.
Mnoho lidí upozorňuje, že v dnešní době probíhá jakási ideologická degradace vzdělávání. Samozřejmě i v minulých časech byly školy skrz naskrz prožrány etatismem a militarismem, nicméně lidské myšlení se stále vyvíjí a mnohým už dochází, že je třeba přestat opakovat historické chyby a ukončit utrpení. Vzdělaná a uvědomělá generace je však nepřítelem kapitalistického systému, který si vyžaduje poslušné dělníky, co půjdou na povel vraždit své bratry a začne-li ve společnosti smrdět vzpoura, zatáhnou vždy loutkovodiči za nitky, aby se vražedná kola znovu roztočila. Tento postup můžeme pozorovat již od počátku 20. století, kdy se dělnické hnutí bouřilo proti vojenské totalitě a mnozí intelektuálové nejen z anarchistických řad byli zatýkáni, trestáni a veřejně démonizováni, protože například psali články a vydávali časopisy, díky nimž burcovali mládež k odporu vůči povinné vojenské službě.
No a heleme se, po více než sto letech jsme tu my, co pokračujeme v tradici, protože se vlastně vůbec nic nezměnilo. Jen máme moderní technologie a díky tomu systém získal sofistikovanější metody vyplachování mozků svých otroků. To by si měli uvědomit primárně rodiče, kteří kvůli uspokojování buržoazie v korporátech kašlou na svoje děti a vnímají školy jako jakási odkladiště „uřvaných děcek, co jim brání v kariérním posunu.“ Takoví rodiče, co si myslí, že smysl života je povýšení z pozice „otrok“ do pozice „otrok manažer“ nemají ani páru, co se ve školských zařízeních děje anebo s tím i dokonce souhlasí. Naštěstí ale ne všichni rodiče jsou takoví.
Příběh antimilitaristky v „pro-ukrajinské církevní“ škole
Před nedávnem ke mně doputoval facebookový příspěvek členky strany Levice upozorňující na akci Armády ČR na základní škole, o níž rodiče takřka nebyli informováni. V ten moment se mi vybavilo několik vlastních zkušeností, zejména ze střední školy, která pro mě asi bude doživotním traumatem. Když jsem byla ve třetím ročníku, začala ruská invaze na Ukrajinu. Tato soukromá škola, která byla doslova posedlá svým marketingem a téměř všichni učitelé byli členy jakési církve, což jsem se dozvěděla až po maturitě, okamžitě vyhlásila „benefiční akci“ s názvem „Žluto-modrý den.“ Jelikož jsem asi rok předtím chodila s klukem, který byl vášnivým neofašistou a stoupencem ukrajinských Banderovců, dost dobře jsem věděla, co se děje v Donbasu a odmítla se takové akce zúčastnit. Tedy dle pokynů učitelů přijít oblečena ve žluto-modrém oděvu a prodávat mladším spolužákům buchty v bufetu, přičemž vybrané peníze měly jít na podporu Ukrajiny. Problém byl v tom, že nikdo nechtěl poskytnout konkrétní informace a peníze samozřejmě nešly nikam jinam, než do parazitické církve a z ní nejspíše na raději nedefinovanou „pomoc“ ukrajinské armádě.
Zajímavé ale bylo, že když jsem byla pár let předtím vášnivým militaristou a pohybovala se v neonacistických kruzích, nikdo nehnul ani brvou. Jenže jakmile jsem vyspěla do jistého uvědomění a začala proti neonacismu (díky tomu, že jsem věděla, jaké je to svinstvo) vystupovat, ať už na sociálních sítích nebo svou účastí na demonstracích, či odmítáním školního narativu, začalo se to se mnou vést. Od ponižování před třídou, přes problémy s uvolněním kvůli zkouškám v autoškole či lékaři až po situaci, kdy mě málem zabili.
Jednoho květnového dne jsme jeli na jakýsi školní výlet, jehož hlavním účelem bylo samozřejmě dovést paní ředitelce fotky na Instagram a já už byla ze situace ve škole i v mém životě psychicky na dně, že jsem si vlastně přála to všechno ukončit, což se mi málem vyplnilo. Když jsem se po ani nevím jak dlouhé době probrala v sanitce z kómatu, bylo mi s úsměvem učitelkou sděleno, že mi pod jejím dohledem na trolejbusové zastávce nějaká cizí žena prohledala tašku a podala lék, kterým jsem se předtím předávkovala. Záchranáři to očividně neřekla, protože v ten moment se zděsil stejně jako já, ale paní učitelka byla v klidu a rozloučila se se mnou slovy, že už musí jít, protože je třeba pokračovat ve výletu a ať jí pak dám vědět, jestli jsem v pořádku.
Ten den mi napsala jedna jediná osoba ze třídy, jinak jsem měla víceméně pocit, že jsou spolužáci vyloženě zklamaní, že jsem naživu. Učitelka managementu mi poté, co jsem jí sdělila, že na další výlet nepojedu, řekla: „Hm, škoda, já se těšila, že bude sranda jako minule.“ A pak mi napařila 6 neomluvených hodin a vyhrožovala, že budu opakovat ročník. Toť život, když jste „ideologicky nevhodný“ žák.
Izrael, náš pán
Vlastně se ani nedivím, že se chovali, tak jak se chovali, jelikož je moje existence musela štvát opravdu hodně. Pořád jsem se totiž na něco ptala, s něčím nesouhlasila, ale co jsem měla dělat, když výuka vypadala, tak jak vypadala? Třeba dějepis a čeština, to byl snad nábor do Hitlerjugend. Když jsme probírali S. K. Neumanna, přišel češtinář, sedl si ke mně na lavici a řekl: „Jestli někdo bude číst tuhle komunistickou a satanistickou literaturu,“ podíval se na mě, „tak může zapomenout na maturitu.“ Hned ten den jsem vyrazila do knihovny.
Zrovna tohle byl člověk, co nám před volbami vysvětloval, která strana je ta „správná“ a koho volí „ti hloupí“ s řádným pohledem na mou maličkost. Peklo přišlo v momentě, kdy se probíral vznik války na Blízkém východě. To jsme najednou z dvacátého století přeskočili do starověku a učili jsme se tři hodiny jen o vyhnání Židů do diaspory. Pak hop – čtyřicátá léta a látka posledních tří lekcí měla sloužit jako obhajoba sionismu. Jasně, tak v tom případě má Česká republika právo zabrat Kaliningrad a Istanbul se ihned musí přejmenovat zpět na Konstantinopol, protože „kdysi něco nějak bylo.“ A taky proto, že bílí heterosexuální křesťané mají prostě patent na pravdu.
Jak jsem utekla z přednášky na vysoké škole
Po maturitě jsem psychicky vyhořela a ani si pořádně nepamatuju, co jsem dělala celé ty čtyři měsíce prázdnin. Život mi doslova zachránila vysoká škola. Tam jsem totiž poznala, co to doopravdy znamená se vzdělávat a být někde vítaná. Bohužel i na ní mě potkal traumatický zážitek v podobě sedmihodinové přednášky z psychologie, na niž namísto (mnou očekávaného) doktora psychologie na úrovni přišel voják z povolání, který mluvil jako dlaždič a shodou okolností také patřil mezi církevní hodnostáře. Nutno poznamenat, že to byl externista a na některých fakultách naší univerzity měl zakázaný vstup.
Rádoby borec v maskáčích měl vůči mně a dvěma ukrajinským studentkám sexistické, homofobní a xenofobní poznámky, dozvěděli jsme se, že rozmazaná červená fixa mu připomíná krev rozmatlanou na tanku a poté na nás začal mířit asi dvaceticentimetrovým nožem.
Taky cosi mlel o sebepoškozování, což vyloženě vyvolávalo tyto potřeby a poslední kapkou bylo, když se podíval na jednoho tmavšího studenta a řekl: „Ty vypadáš jako Palestinec. Seš Palestinec?“ Student zavrtěl hlavou a pedagog jen: „To máš štěstí. Těmhle k****m v mý branži uřezáváme hlavu.“ Ihned jak vyhlásil přestávku jsem z přednášky odešla a šla zvracet, protože to tehdy na mě prostě bylo moc. Na přednášku jsem samozřejmě napsala negativní hodnocení ve školním systému, ale zřejmě si ho nikdo moc k srdci nebral, jelikož letos tam ten člověk přednášel znova.
Masoví vrazi jsou prostě „cool“
Možná to zní jako sci-fi, ale to, co jsem popsala výše, se v mém životě opravdu stalo. Nechť to tedy slouží jako odstrašující případ. Žijeme totiž v bezpáteřní konzumní kapitalistické společnosti, kde jsou nájemní masoví vrazi (jiným slovem armáda) opěvováni a dělníci nuceni se do této mašinérie zapojit, ať už v některých státech přímo – v rámci otrokářské povinné vojenské služby – a nebo nepřímo financováním vyvražďování jiných národů z daní. A ti dělníci nad tím dost často ani nepřemýšlí, protože jim v mládí rádoby vzdělávací instituce vymyly mozek s tím, že voják = hrdina.
Není to zdaleka jen ve školách. Zkuste se například zamyslet, jaké fantasmagorie nám podsouvá slavný Hollywood. Neznám snad jediný americký film, kde by nevystupoval příslušník ozbrojených sil, námořnictva nebo FBI či CIA, který je vykreslován jako spasitel lidstva, dost často se superschopnostmi. A jeho nepřáteli jsou obvykle „zlí muslimští teroristé“ nebo Rusové, Vietnamci a tak dále. Seznam národů a etnik, jež toxičtí američtí patrioti považují za méněcenné, je extrémně dlouhý.
Co tedy říci na závěr? Školy jsou prolezlé militarismem a odmalička je do lidí vtlačováno, že vražda a terorismus jsou špatné, pokud je ale páchá někdo v uniformě s „naší“ nebo spojeneckou vlajkou, je to hrdinský čin. Vražda je prostě vražda. A je třeba se proti zločinům vůči lidskosti postavit. Možná zažijete podobné utrpení, ale věřte, že nikdy nebudete sami. Důkazem studentské soudržnosti může být třeba kolektiv Proti dehumanizaci, jenž vydal otevřený dopis adresovaný vedení Masarykovy univerzity v Brně, kde vyjádřil svůj nesouhlas s postoji instituce a podporou genocidy v Gaze. Tento dopis získal mnoho signatářů i z řad veřejnosti, včetně mě.
Historie sama říká, že plamen revoluce dost často zažehl a poté se šířil z řad studentstva. Čím více se militaristický nádor rozrůstá, tím větší je šance, že bude zničen vlastními zbraněmi.
Dezertér 3/2025
